Svazek Blues Alive 25 je vlastně kombinací dvou knižních kategorií. Fotografické publikace, která tvoří co do počtu stránek menší část knihy, necelou třetinu. A sbírky rozhovorů s nejslavnějšími zahraničními interprety, kteří na festivalu v průběhu čtvrtstoletí vystoupili. Nejlepší přitom je, že se titul nestal pouhým chlubným, oslavným suvenýrem pro pravidelné návštěvníky akce. Tak jako festival mapoval a mapuje dějiny i současnost žánru, poskytuje mozaika rozhovorů a snímků určitý vhled do „duše blues“, jenž je zajímavý i pro širší čtenářskou obec než jen ortodoxní bluesové fanoušky.
V knize se samozřejmě dočteme i vše podstatné o vzniku a vývoji festivalu, to k výročí patří. Ovšem nikoliv suchopárnou formou výčtu úspěchů či historické studie, ale v krátkých a věcných rozhovorech s ředitelem festivalu Vladimírem Rybičkou, dramaturgem Ondřejem Bezrem a booking agentem Štěpánem Suchochlebem, převzatých z polského časopisu Twój blues. Začátky akce vytanou i z předmluvy zpěváka Michala Prokopa, který ve svých poslaneckých dobách pomohl vznikajícímu festivalu upřímně nadšenou podporou.
Obrazová část se snímky Jindřicha Oplta, Ivana Prokopa, Martina Sieberta, Tomáše Turka a Vojtěcha Turka v portrétech hudebníků i žánrových obrázcích z jam sessions a hlediště vystihuje nezaměnitelnou „přátelsky euforickou“ náladu festivalu. Stránkový a dvojstránkový formát fotografií bývá vyhrazen především legendám a nejslavnějším hudebníkům jako Johnny Winter, Bob Margolin, Guitar Shorty či James Cotton, ale nejen jim. Mimořádnou atmosféru dokládá třeba záběr z koncertu ve věznici Mírov, kde probíhala „detašovaná vystoupení“ festivalu.
Z rozhovorů vedených Michalem Bystrovem, Michalem Pařízkem, Milanem Tesařem, Janem Sobotkou a Ondřejem Bezrem působí na první prolistování nejhodnotněji vzpomínky amerických klasiků žánru. Již nežijícího spolutvůrce soundu chicagského blues Huberta Sumlina (1931–2011), legendami opředeného Iversona Mintera (1932–2012), známého jako Louisiana Red, nebo představitele scény Západního pobřeží Joea Louise Walkera (* 1949). Ono je ovšem stejně důležité přečíst si i názory novátorů jako Fantastic Negrito nebo současné strážkyně tradic elektrického blues a gospelu Shemekie Copelandové. Řadu čtenářů zase přilákají „na kus bluesové řeči“ rozhovory se současnými bluesrockovými hvězdami, jako je Ana Popovićová či Jonny Lang.
Zajímavý pohled na věc mají nositelé afrických kořenů blues, jako je tuarežská, v Mali založená kapela Tamikrest, aktualizující odkaz tzv. pouštního blues, či kamerunský zpěvák a kytarista Roland Tchakounté. I když třeba mluví o známých věcech: „Blues má v sobě zakódovanou DNA africké hudby. Blues a africká hudba mají společný původ. Pouze s tím, že blues se v Deltě Mississippi nějak vyvíjelo… Ale hudba (a zvláště blues) je univerzální jazyk.“
Dramaturgie Blues Alive nikdy nebyla suchopárně ortodoxní, což potvrdí každý pravidelný návštěvník. Mezi více či méně tradicionalistickými hudebníky bluesovými či bluesrockovými zabírali důležité místo umělci věnující se různým žánrovým přesahům. Jistě přesahům logickým, svojí náladou příbuzným podstatě blues. Což v knize dokládají nejen rozhovory s písničkářkou Joan Osborne, nebo s Hugem Racem, někdejším souputníkem Nicka Cavea, kteří oba ctí syrové bluesové kořeny.
Ony přesahy v knize dobře demonstruje především rozhovor s kapelou NO Blues, tvořenou muzikanty z Nizozemska, Palestiny a Súdánu. „Skupina NO Blues od počátku funguje na principu, že nic není vykalkulované. Nesnažíme se kulturu jednotlivých členů propojit násilně. Prostě se jen snažíme něco společně hrát a tvořit,“ vysvětluje zpěvák a hráč na arabskou loutnu oud Haytam Safia. Kdo zažil dva koncerty NO Blues na Blues Alive, slyšel na vlastní uši, jak dobře si mohou na půdorysu blues rozumět (nejen) hudební tradice okcidentu a orientu.
Výhrady? Jde o méně podstatný detail, ale dokumentární hodnotě publikace by přispělo datování snímků a rozhovorů. I když dobu jejich vzniku může návštěvník festivalu vylovit z paměti nebo odhadnout podle programů jednotlivých ročníků Blues Alive, které jsou v závěru svazku také otištěny (ovšem někteří interpreti hráli v Šumperku opakovaně). Nebo zjistit podle témat či nahrávek, o kterých se v rozhovorech mluví. Ale možná je lepší brát knihu právě jako nadčasovou koláž.
Známá věc. Blues nelze vnímat jenom jako hudební žánr, ale jde doslova o kosmopolitní životní styl. Sborník Blues Alive 25 tento fakt výtečně ilustruje.
KOLEKTIV AUTORŮ: BLUES ALIVE 25Editor: Ondřej Bezr Praha, Galén 2021 |
