Nekonečné sloupy Olafa Hanela zaplnily Museum Kampa

Olaf Hanel patřil k okruhu známé Křižovnické školy (vedle Karla Nepraše, Jana Steklíka, Nadi Plíškové a dalších). Ještě za studií uskutečňoval na Vysočině landartové akce a mezi lety 1967 a 1971 vedl Galerii v Havlíčkově Brodě, odkud v rámci čistek na počátku normalizace musel odejít. Potom vykonával různá zaměstnání.

Po podpisu Charty 77 odešel do Kanady a po sametové revoluci se opět vrátil do Prahy. Tam se stal kurátorem Českého muzea výtvarných umění (nyní GASKu), které vzniklo z bývalé Středočeské galerie. Nakonec se stal zástupcem tehdejšího nového ředitele Jana Sekery a spolu s ním vytvářel vyhraněný program.

Nečekaná setkání

Současná Hanelova výstava přináší v poměrně komorním prostoru konírny výběr z obrazů, kreseb a objektů od šedesátých let až do současnosti. Fotodokumentací připomíná také jeho performance v krajině, které vytvářel ještě před svým odchodem do exilu. V nich se zamýšlel například nad souvislostí mezi vesmírem a naší civilizací. Zkoumal i vztahy mezi různými živly a mezi naší společností a přírodou. Projevil i smysl pro exaktní řád. Zároveň v jeho tvorbě hraje důležitou roli náhoda, která přináší nečekaná setkání. Jeho umělecký názor nesporně vycházel z odkazu dada (který je v našem umění stále latentně přítomný), o čemž svědčí jeho schopnost vystižení absurdity toho, co se kolem nás děje.

Zajímavá je série obrazů vycházející z otisků tvarů kanálů, v nichž se projevuje smysl pro rytmus jednoduchých prvků. Cit pro členění prostoru se promítá do drátěných objektů. V monochromatických kresbách se rozvíjí živá struktura tvořená shluky čar. V některých obrazech se ukazuje, jak výrazově bohatá může být kompozice uspořádaná ze základních geometrických tvarů, obohacená přírodními prvky.

Náhoda hraje hlavní roli v jeho kresbách bublinami s barevnými tušemi, vytvořených v sedmdesátých a devadesátých letech. Hanel tu vlastně rozvinul podobnou metodu, kterou používá i Jiří Georg Dokoupil. Křehký a jemný řád se promítá do kreseb vzniklých v exilu, které působí velmi soustředěně. Nekonečné sloupy, sestavené z „kyblíků“ a také z náprstků se na jedné straně blíží svým myšlením dada a na druhé straně svou úsporností a přísným opakováním stejných prvků i mezinárodnímu proudu minimalismu. Osobnost autora dokresluje dokumentární film doplněný fotografiemi z různých období, kterými jsou stěny místnosti s projekcí „kolážované“.

Výstava je přehledně a srozumitelně uspořádaná, ale možná až příliš zhuštěná. Zasloužila by si totiž větší prostor, aby díla mohla být volněji instalovaná a aby tak každé z nich lépe vyznělo nejen v rámci celku, ale i samostatně. Každý si tu však může utvořit základní představu o umělcově vývoji.

Autor je historik umění.