V nikdy nekončících večírcích v_newyorských gay klubech se rodily základy taneční hudby. Na začátku 80.let tu začínala pomalu pronikat do zábavního průmyslu mladá ambiciózní modelka Madonna Louise Veronica Ciccone, která si později začala říkat jen Madonna.
| Audioukázky z nového alba |
Postupně byla tanečnicí, bubenicí, až nakonec se postavila za mikrofon a s pomocí DJe Marka Kaminse, kterého potkala v proslulém klubu Roxy, natočila svůj debutový singl Everybody. Dvacet tři let poté se k horečce sobotní noci vrací na svém čtrnáctém studiovém albu Confessions On a Dancefloor.
Pocta gay kultuře
Zpěvačka, která má ve zvyku přijít s každou novou nahrávkou se změnou stylu, tentokrát zvolila na první pohled bezpečný návrat ke zvuku ranných osmdesátých let. Nikdo ale nečekal, že to bude takto radikální pocta gay kultuře, maximálně soudržná taneční deska bez podbízivých mainstreamových hitů. Návrat je to triumfální, podstatně lepší než poslední album American Life a možná předčí i přeceňovaný komerční comeback Ray Of Light z roku 1997.
Nová Madonnina deska perfektně zapadá do aktuálního dění v taneční kultuře, která objevuje zapadlé perly disco generace sedmdesátých a osmdesátých let. Pod nánosem braku se v tomto revivalu skrývá snaha znovu oživit kouzlo nekonečné taneční rozkoše a slasti bez falešných předsudků. Tento návrat ke kořenům je jednou z mála vzrušujících věcí, které se na taneční scéně dějí. Confessions On A_Dancefloor je malým vrcholem tohoto retro hnutí, který možná předznamenává její další vzepětí.
Deska je namíchána jako kontinuální proud hudby, ve kterém písně přechází plynule jedna ve druhou jako v běžném DJském mixu. Teprve pozornější poslech odhalí sílu jednotlivých písní - vyznání městu, kde se disco zrodilo - I Love New York, etnické motivy v Isaac nebo rafinovaně stupňované napětí Let It Will Be, asi nejpůsobivější skladbou desky je pak ohlašovaný druhý singl Sorry. Velký podíl na jednolitém zvuku desky má anglický producent Stuart Price, který napsal většinu skladeb. Jeho přínos je tak výrazný, že Confession On A Dancefloor často zní jako jeho deska, a ne Madonnina.
Price vychází z_díla klasických disco producentů, jako je Giorgio Moroder, a chytře cituje ze zlatého fondu stylu. Jump obsahuje element West End Girls od Pet Shop Boys, Sorry si zase vypůjčilo basovou linku z Can You Feel It od The Jackson Five. Pilotní singl a aktuální hit Hung Up jen s obtížemi skrývá inspiraci švédskou skupinou ABBA. Mimochodem, videoklip k písni je přímou citací slavné Horečky sobotní noci, která disco vyvezla do celého světa. Price se také odkazuje na francouzské disco-house druhé poloviny 90.let. Pod parodickou přezdívkou Jacques Lu Cont se stal nejvyhledávanějším remixovým umělcem současnosti, jehož služeb využili The Killers, Missy Elliot nebo Gwen Steffani.
Je až překvapivě jednoduché se v Madonniných Vyznáních zcela ztratit. Některé otázky ale stejně neodbytně vyplavou na povrch. Už dávno víme, že Madonna je zručným manipulátorem médií, uměleckým chameleonem, který se mění podle toho, kudy vane vítr. V případě Confessions je asi hlavní dilema, zdali 47leté dámě, matce dvou dětí, uvěříte její proklamovaný návrat na taneční parkety. Je v tom podstatně úspěšnější než třeba Cher, na druhé straně jí chybí charisma a hlasový projev, který by z_ní dělal opravdovou disco královnu, jakou byla kdysi Donna Summer. Madonnin pěvecký projev je ve většině případů chladný, chybí mu výraznější emocionální momenty a překvapivě také sexuální jiskření, kterým se proslavila na začátku své kariéry.
Bylo chytrým tahem skrýt nepovedené filmové projekty, nevýrazné desky i náboženské blouznění posledních let v lesku zrcadlové koule. Hypnotický rytmus Madonnu znovu vynesl na vrchol. Tuto disco horečku opravdu není třeba léčit.
