LN Jaký máte vztah k autorům boomu latinskoamerické literatury z 60. let minulého století - Garcíovi Márquezovi, Vargasu Llosovi či Cortázarovi?
Mám k těmto autorům respekt a obdivuji je. Představují však jen jednu z mnoha etap latinskoamerické literární tradice, která je neustále ve vývoji, neboť je také psána velmi dynamickými jazyky - španělštinou a portugalštinou. Jinak ale Jižní Amerika představuje velkou kulturní různorodost, což je právě živným prostředím pro vznik nevšedních děl.
LN Jak podstatná je v současnosti pro jihoamerickou kulturu evropská tradice?
Když zůstaneme jen u Chile, Argentiny a Uruguaye, tak jde především o země plné evropských přistěhovalců. Spíš než že by nás evropská kultura ovlivnila, je tedy přesnější říci, že je tato tradice naší součástí. Takže vzniká cosi jako „míšenecká“ literatura.
LN V roce 1969 jste se dostal do Moskvy. Co jste od tohoto pobytu očekával?
Dostal jsem pětileté stipendium na Lomonosovově univerzitě, kde jsem měl studovat dramatické umění, ale po pěti měsících jsem jej musel přerušit a vrátit se do Chile, protože to, co se dělo u nás doma, bylo tehdy důležitější.
LN Jel jste do Sovětského svazu s iluzemi, které jste tam pozbyl?
Nikdy jsem neměl nijak idylickou představu o Sovětském svazu, upřímně řečeno, východní blok mě příliš nezajímal, spíše evropské osobnosti jako Willy Brandt či Olof Palme. Chile tehdy prožívalo transformaci v rámci demokratických mechanismů - samozřejmě, že jsme nicméně vnímali rok 1968 v Československu a to, že zde praktikovaná ideologie není funkční.
LN V Patagonském expresu zmiňujete setkání s britským autorem Brucem Chatwinem, který vlastně propojuje Chile a Čechy - napsal knihu Návrat do Patagonie a také román z Prahy s názvem Utz. Jaký to byl člověk?
Poznal jsem ho jen málo, ale jeho knihy obdivuju. Nicméně nesouhlasím s jeho přístupem k cestování. On zkrátka nemohl eliminovat fakt, že je Angličan. Vždycky cestoval, aby si potvrdil nějakou hypotézu. A když hypotéza nepřiléhala, měla realita zkrátka smůlu. Já jsem naproti tomu vždycky obhajoval to, že cestování má zprostředkovávat setkávání s nečekaným. Jednou jsem vyrazil na cestu, která měla původně mít tři tisíce kilometrů, ale okolnosti se lepily na paty tak, že jsem neopustil prostor třiceti kilometrů čtverečních.
LN Není přece jen mírně paradoxní být světoběžníkem v globalizovaném světě?
Musíme ovšem rozlišovat turistiku a cestování, protože v druhém případě je cesta knihou, která vás o mnohém poučí, zatímco hromadné zájezdy jsou čirým konzumem.
LN A proč cestovat, když je člověk stejně pořád „se sebou“?
Cesta není únik. To je ten prastarý hnací motor, který má člověk v sobě - zvědavost, co je za tou horou, co je za tím mořem... Navíc se setkáváte s novými lidmi, a i když třeba neznáte jejich jazyk, stejně se nějak dorozumíte - i bez příručky od Lonely Planet.
LN V jednom rozhovoru jste své postavy charakterizoval jako „diplomované prohrávače“. Jak jste se tedy cítil v Německu - zemi těch, pro něž není normální prohrávat?
Je pravda, že v Německu je cítit jejich „vyvolenost“. Myslím, že v tomto směru „nejzdravější“ německá literatura pochází z pera Güntera Grasse, který se svým dílem pokouší najít odpověď na to, proč tomu tak je. Ale i německá literatura přinesla příběhy „loserů“ -kupříkladu Ztracenou čest Kateřiny Blumové od Heinricha Bölla. To je kniha o prohrávání - atraktivní porážka je totiž vždycky nespravedlivá, podobně jako poslední prohra vašich fotbalistů.
LN Hlavní hrdina knihy Sbohem, pampo má hemingwayovské jméno Juan Belmonte. Jaký je váš vztah k Ernestu Hemingwayovi?
Nejdřív bych chtěl říci, že v mém psaní je nemálo literárních vlivů - ať evropských či severoamerických. Hemingway je mezi těmi všemi mnou uctívanými autory nicméně až něčím na způsob otčíma. Nejprve jsem obdivoval jeho literaturu a pak i metodu jeho tvorby. Řídím se jeho radami: nikdy nepsat, když nevíte, jak pokračovat; vlastní zážitky při psaní pomáhají, ale dílo není prostorem, kde by se člověk s nimi měl promenovat; ani hlt alkoholu před psaním ani během psaní, potom už libovolně.
LN Zde se neustále přetřásá, že jsme se nedostatečně důrazně vypořádali s komunistickým režimem, jak se k letům Pinochetova režimu postavili Chilané?
Je jasné, že po každém režimu společnost zažívá trauma. Naše země měly ale odlišný vývoj: tady, sotva skončil komunistický režim, jste se napojili na vyspělou Evropu, přičemž se vám samozřejmě nevyhnuly jisté nebezpečné zmatky, kupř. jste si spletli divoký kapitalismus s demokracií. My jsme v Chile zas měli diktaturu dohromady právě s tímto divokým kapitalismem, takže šlo o to obnovit demokratický systém, který by přinesl humanistické klima.
Mám k těmto autorům respekt a obdivuji je. Představují však jen jednu z mnoha etap latinskoamerické literární tradice, která je neustále ve vývoji, neboť je také psána velmi dynamickými jazyky - španělštinou a portugalštinou. Jinak ale Jižní Amerika představuje velkou kulturní různorodost, což je právě živným prostředím pro vznik nevšedních děl.
LN Jak podstatná je v současnosti pro jihoamerickou kulturu evropská tradice?
Když zůstaneme jen u Chile, Argentiny a Uruguaye, tak jde především o země plné evropských přistěhovalců. Spíš než že by nás evropská kultura ovlivnila, je tedy přesnější říci, že je tato tradice naší součástí. Takže vzniká cosi jako „míšenecká“ literatura.
LN V roce 1969 jste se dostal do Moskvy. Co jste od tohoto pobytu očekával?
Dostal jsem pětileté stipendium na Lomonosovově univerzitě, kde jsem měl studovat dramatické umění, ale po pěti měsících jsem jej musel přerušit a vrátit se do Chile, protože to, co se dělo u nás doma, bylo tehdy důležitější.
LN Jel jste do Sovětského svazu s iluzemi, které jste tam pozbyl?
Nikdy jsem neměl nijak idylickou představu o Sovětském svazu, upřímně řečeno, východní blok mě příliš nezajímal, spíše evropské osobnosti jako Willy Brandt či Olof Palme. Chile tehdy prožívalo transformaci v rámci demokratických mechanismů - samozřejmě, že jsme nicméně vnímali rok 1968 v Československu a to, že zde praktikovaná ideologie není funkční.
LN V Patagonském expresu zmiňujete setkání s britským autorem Brucem Chatwinem, který vlastně propojuje Chile a Čechy - napsal knihu Návrat do Patagonie a také román z Prahy s názvem Utz. Jaký to byl člověk?
Poznal jsem ho jen málo, ale jeho knihy obdivuju. Nicméně nesouhlasím s jeho přístupem k cestování. On zkrátka nemohl eliminovat fakt, že je Angličan. Vždycky cestoval, aby si potvrdil nějakou hypotézu. A když hypotéza nepřiléhala, měla realita zkrátka smůlu. Já jsem naproti tomu vždycky obhajoval to, že cestování má zprostředkovávat setkávání s nečekaným. Jednou jsem vyrazil na cestu, která měla původně mít tři tisíce kilometrů, ale okolnosti se lepily na paty tak, že jsem neopustil prostor třiceti kilometrů čtverečních.
LN Není přece jen mírně paradoxní být světoběžníkem v globalizovaném světě?
Musíme ovšem rozlišovat turistiku a cestování, protože v druhém případě je cesta knihou, která vás o mnohém poučí, zatímco hromadné zájezdy jsou čirým konzumem.
LN A proč cestovat, když je člověk stejně pořád „se sebou“?
Cesta není únik. To je ten prastarý hnací motor, který má člověk v sobě - zvědavost, co je za tou horou, co je za tím mořem... Navíc se setkáváte s novými lidmi, a i když třeba neznáte jejich jazyk, stejně se nějak dorozumíte - i bez příručky od Lonely Planet.
LN V jednom rozhovoru jste své postavy charakterizoval jako „diplomované prohrávače“. Jak jste se tedy cítil v Německu - zemi těch, pro něž není normální prohrávat?
Je pravda, že v Německu je cítit jejich „vyvolenost“. Myslím, že v tomto směru „nejzdravější“ německá literatura pochází z pera Güntera Grasse, který se svým dílem pokouší najít odpověď na to, proč tomu tak je. Ale i německá literatura přinesla příběhy „loserů“ -kupříkladu Ztracenou čest Kateřiny Blumové od Heinricha Bölla. To je kniha o prohrávání - atraktivní porážka je totiž vždycky nespravedlivá, podobně jako poslední prohra vašich fotbalistů.
LN Hlavní hrdina knihy Sbohem, pampo má hemingwayovské jméno Juan Belmonte. Jaký je váš vztah k Ernestu Hemingwayovi?
Nejdřív bych chtěl říci, že v mém psaní je nemálo literárních vlivů - ať evropských či severoamerických. Hemingway je mezi těmi všemi mnou uctívanými autory nicméně až něčím na způsob otčíma. Nejprve jsem obdivoval jeho literaturu a pak i metodu jeho tvorby. Řídím se jeho radami: nikdy nepsat, když nevíte, jak pokračovat; vlastní zážitky při psaní pomáhají, ale dílo není prostorem, kde by se člověk s nimi měl promenovat; ani hlt alkoholu před psaním ani během psaní, potom už libovolně.
LN Zde se neustále přetřásá, že jsme se nedostatečně důrazně vypořádali s komunistickým režimem, jak se k letům Pinochetova režimu postavili Chilané?
Je jasné, že po každém režimu společnost zažívá trauma. Naše země měly ale odlišný vývoj: tady, sotva skončil komunistický režim, jste se napojili na vyspělou Evropu, přičemž se vám samozřejmě nevyhnuly jisté nebezpečné zmatky, kupř. jste si spletli divoký kapitalismus s demokracií. My jsme v Chile zas měli diktaturu dohromady právě s tímto divokým kapitalismem, takže šlo o to obnovit demokratický systém, který by přinesl humanistické klima.
