Povídky Woodyho Allena dosud vyšly ve třech souborech - Vyřídit si účty (1971), Bez peří (1975) a Vedlejší účinky (1980). Po dlouhé pauze nyní příznivci humoru Woodyho Allena dostávají svazek dalších osmnácti povídek s názvem Čirá anarchie.
Prózy newyorského režiséra jsou vynikající kratochvílí. Třeba při jízdě vlakem. Dokud slečna sedící naproti čte bulvární časopis, lze se cítit i jako intelektuál. Ve chvíli, kdy týdeník zmizí v kabelce a vynoří se Quo vadis Henryka Sinkiewicze, role se mění na pochechtávajícího se hejska, který ještě jaksi nepochopil, že literatura je vážná věc...
Jenže jak se nesmát, když třeba jeden z členů newyorské mordparty v Pinchuckově zákoně podotýká: „,Řeknu ti na rovinu, Mikeu, že něco takovýho jsem ještě neviděl -a jak víš, čapnul jsem Astrologickýho zabijáka.‘ Astrologický zabiják byl zákeřnej maniak, kterej se k lidem připlížil a rozbil jim hlavu, když jódlovali. Bylo těžký dostat ho do lochu, protože spoustě lidí byl sympatickej.“
Kolik stojí ten bělolanýž?
Některé z povídek byly inspirovány denními zprávami. Próza Máš tak fatální chuťové pohárky, drahá tak vznikla na základě této informace z New York Times: „Snobská cena za vzácného bělolanýže v neděli překonala v Londýně nový rekord, když se lanýž vážící 1450 gramů prodal v dražbě za 110 000 dolarů. Získal jej nejmenovaný zájemce z Hongkongu.“
Tyto povídky mají tedy ještě o jeden atraktivní moment navíc. Lze totiž sledovat, jak se s tímto základem autor vypořádal.
Woody Allen ve svých povídkách dokáže to, že naše žitá absurdnost ještě skočí trojitého odpíchnutého rittbergera. Autorovi přitom jde ale přece jen více o vytvoření humorné situace než o „nastavení zrcadla“ banalitě spokojeného života. Zdá se až neuvěřitelné, že newyorský umělec ani po sedmdesátce neztrácí energii a do každého sebemenšího podnětu se vrhá jak sexuálně nevybitý gymnazista - samozřejmě s diametrálně odlišnými výsledky.
Impulzivnost slavného režiséra ostatně potvrzuje i samotná stavba povídek. Na začátku textu hýří nápady, jak fabulačními, tak slovními. V závěru povídky se pak často pokouší o pointu, což nebývá nejlepší nápad, protože ty se autorovi nedaří. To, co tedy ve filmu není až tak nápadné, v povídkách vystupuje výrazněji.
A když už jsme u srovnávání s Allenovým filmovým dílem... Na jednu stranu při čtení povídek Čiré anarchie vytane - nijak objevný -postřeh, že někdy je zkrátka text oproti filmu příliš pomalý tím, jak musí všechno říct. A podobně neobjevné je pak potvrzení toho, že filmy Woodyho Allena stojí především na dialozích a ztřeštěné „akčnosti“ a jedno ovlivňuje druhé -stejně jako je tomu v povídkách. Zkrátka čirá anarchie.
Ten, kdo v životě už nějaká ta díla světových povídkářů přečetl, nemůže krátké prózy Woodyho Allena zařadit do povídkářské špičky. Ale nutno přiznat, že jde o texty osobité, okamžitě rozeznatelné a svou poetikou také nakažlivé.
Čirá anarchie totiž obsahuje větné perly, jakou je třeba otázka z povídky Tak jedl Zarathustra: „Postrádáli život smysl, co s písmenkovou polévkou?“
Když v Chůvě nad zlato vysvětluje paní Bidnicková manželovi, proč se hrabala ve věcech jejich chůvy, Woody Allen nemůže odolat vlastní poťouchlosti: „Zašla jsem k ní do pokoje, když byla pryč, abych jí vrátila dva tic-taky, co jsem si půjčila před prázdninami...“
Jediná věta ze Smrtonosné matrace zas přináší vynikající román s bohatou zápletkou: „Stubbs a Doxy Nashová se tajně stýkali, i když ona na to brzy přišla.“ Chudák Stubbs, kdyby si nezačínal s intelektuálkou, nemohlo se to stát...
