Obsluhoval jsem Hrabala

Režisér Jiří Menzel si s Hrabalovými látkami odjakživa dobře rozuměl, počínaje Perličkami na dně, přes oscarové Ostře sledované vlaky, trezorové Skřivánky na niti, až po divácky oblíbené Postřižiny či Slavnosti sněženek.

Menzel vždy dokázal převést spisovatelův osobitý jazyk a nezaměnitelný způsob vyprávění do adekvátních filmových obrazů, vyhmátnout podstatu hrabalovské poetiky, jeho vidění světa a lidí. V souvislosti s Anglickým králem vystupují vzpomínky na Menzelovu filmovou poezii ještě intenzivněji. Přání, aby to bylo opět takové, je velmi silné, ale je to jen přání.

Vleklé okolnosti vzniku filmu vzbuzovaly podezření, zda nepůjde o „přenošený“ projekt. Takové obavy film rozptyluje spolehlivě, Hrabalův příběh o pikolíkovi, který byl vychován ke službě a sloužil stejně dobře za první republiky jako za Hitlera, je nadčasový a jeho poselství překračuje i hranice geografické. To je první věc, kterou lze přičíst filmu k dobru: duch předlohy v něm žije.

To už se tak jednoznačně nedá říci o jednotlivých motivech rozsáhlého vyprávění. Menzel si z předlohy „vyzobával“ převážně vlídnější momenty, které jsou bližší jeho naturelu, tragičtější tóny pak tlumil - je to zcela relevantní přístup, pokud se tím nepřesouvají akcenty příběhu a netrpí tím například hlavní postava.

Skvělá Jentschová, toporný Barnev
Příběh se odvíjí jakoby ve vzpomínkách zestárlého Jana Dítěte, který po takřka patnácti letech opustil vězení a v lesích kdesi v pohraničí rekapituluje svůj život. Z trosek bývalé hospůdky, kterou se Dítě snaží zvelebit, se dostáváme postupně do maloměstského hostince, do hotelu Tichota a do grandhotelu Evropa - tedy do míst, kudy prošel maličký číšník Dítě, „jehož štěstí bylo v tom, že ho vždycky potkalo nějaké neštěstí“.

Štamgasti bouchají půllitry, vrchní pohlavkuje číšníka, slečny svůdně vrtí boky a čas plyne. Obrázky to jsou půvabně lákavé i líbezně nasnímané, chybí jim ale filmařská nonšalance, která by je pozdvihla, aby bylo zjevné, že nejde o samoúčelnou „promenádu“, nýbrž o idylický kontrast k událostem, které na nás čekají ve druhé půli filmu.

Válka pak vnese do vyprávění dramatický konflikt a také Julii Jentschovou, která není nadarmo označována za jeden z největších mladých evropských hereckých talentů.

Vedle ní ale ještě více vynikne největší slabina filmu: Ivan Barnev v roli mladého Jana Dítěte. Působí jako toporná loutka smýkaná příběhem, jeho postava má být sice do jisté míry pasivní, ale výsledný efekt neodpovídá záměru. Jednoduše není radost ho na plátně sledovat, navíc lze jen těžko uvěřit jeho proměně v charismatického, vnitřně smířeného a zmoudřelého muže v podání Oldřicha Kaisera.

Režisér Menzel měl vždycky šťastnou ruku při výběru herců, i tentokrát se mu většinou dařilo, plejáda především slovenských herců - Marián Labuda, Milan Lasica, Martin Huba nebo Zuzana Fialová - nezklame. Ale v tomto případě platí, že řetěz je tak silný, jak silný je jeho nejslabší článek.

Kouzlo objevu naivní mladické tváře s vykulenýma očima, jaké se Menzelovi podařilo s Václavem Neckářem v Ostře sledovaných vlacích, se neopakovalo. Dobré i slabší herecké výkony ovšem padají na hlavu režiséra, stejně jako skutečnost, že hlavnímu hrdinovi projde jeho válečná avantýra s německou dívkou bez následků.

Přitom se celým filmem táhne komentář, kterým se do vyprávění dostává Hrabalův jazyk, ale i fakta, která se do obrazu nevešla.

Budiž, ve výsledku možná tenhle lapsus vadí méně než skutečnost, že celému Anglickému králi chybí jiskra.

Režisér si vyhrál s každou scénou, pustil se i do jemných trikových sekvencí, pečlivě připravil každý záběr, jednu scénu pojednal jako černobílou grotesku, jinou jako snovou, pestrobarevnou bakchanálii... Je tu řada nápadů a za vším je cítit dobrá vůle. Ta by ale měla být podmínkou, nikoli prostředkem.