Jako platforma pro hledání současných podob komplexního žánru hudebního divadla je NODO jediný festival u nás – s výraznými mezinárodními přesahy. Pokračování snah Petra Kofroně o podobnou pražskou přehlídku v rámci pražského Národního divadla přes proklamace podpory Perem Boyem Hansenem „tiše“ zmizelo.
NODO, bienále (mezi Ostravskými dny v lichých letech), uvedli v roce 2012 v život Jiří Nekvasil, ředitel Národního divadla moravskoslezského, a Petr Kotík, umělecký šéf Ostravského centra nové hudby. Synergicky tak propojili svou tvrdohlavou „umanutost“ soudobou hudbou a operou. A je případné, že festival v roce 2020 získal cenu Výboru Jednoty hudebního divadla.
Záblesky paměti, barvy a výrazové nuance
Jakkoli má festival operu vepsanou ve svém názvu a skladatelé svá letos uvedená díla k tomuto žánru v podtitulech vztahují, šestý ročník znovu ukázal, že snaha vtěsnat tyto kompozice do tradičního chápání opery by bylo zbytečně svazující, zavádějící, zjednodušující. Opera v tradičním slova smyslu propojení sólistů, případně sboru s orchestrem v příběhu scénicky ztvárněném na jevišti vlastně zazněla jediná – Sciarrinova Superflumina / U řek s odkazem na 137. žalm.
Ale ani ta nemá „příběh“ v klasickém smyslu. S prchavými útržky hudby, která přechází mezi tichem, šelesty a hluky, Sciarrino z mumlání, křiku či šepotu skládá halucinatorní záblesky paměti, stav mysli Ženy, ač uprostřed davu na rušném nádraží, zoufale osamělé.
Bylo strhující, s jakou vnitřní intenzitou mezzosopranistka Anna Radziejewska vyjádřila toto monodrama „bytosti“ ztracené uprostřed babylonského „zmatení jazyků“ a kolik zvukových barev a výrazových nuancí dokázala dirigentka Lilianna Krych „vykouzlit“ s Ostravskou bandou, mezinárodním rezidenčním festivalovým orchestrem, „vytrénovaným“ díky dirigentům Petru Kotíkovi a Brunovi Ferrandisovi obdivuhodně hrát i partitury vzdálené tradičnímu notovému zápisu.
Divadelní uskupení JEDL vtisklo slovo opera přímo do názvu své adaptace Ibsenových Přízraků a uvádí ji v prostoru Gabriel loci bývalého kláštera na pražském Smíchově. Matouš Hejl sice hudební složku a obsazení orchestru této inscenace pro NODO rozšířil, stále ale zůstalo u činohry s rozsáhlou scénickou hudbou, jíž dominuje činoherní, extravagantně přepjaté ztvárnění dramatu, v němž se hlásané morální zásady pod Ibsenových nelítostným drobnohledem rozpouští do břečky lží, nevěr, dědičné zátěže, syfilidy, incestu a eutanazie.
Na svahu s ovcemi a pastýři
V novinkách na objednávku festivalu autoři s jednotlivými složkami gesamtkunstwerku, použijeme-li termín spojovaný s Wagnerem, zacházejí způsobem, který je demontuje, přeskupuje, vypouští a mění jejich hierarchii. Approximate Lucie Páchové (* 1988) byla zvukovou instalací, při které se z reproduktorů rozmístěných po celém prostoru hlediště „vynořovaly“ amplifikované zvuky, šramoty, šelesty, švitoření nebo dech. Jejich zdroje vyluzovala čtveřice dívek, včetně autorky, na jevišti při házení míčem, rozevírání zipu, brnkání na dráty jízdního kola či skákání na trampolíně.
Hravý experiment vybízel ke sluchové koncentraci na zvuky, které ve zvukovém smogu, jímž jsme zahlceni, už ani nevnímáme. Paralely mezi „partial memories“, alikvótními tóny, které sice neslyšíme, ale jsou součástí zvuku stejně jako zasuté útržky paměti, hledala americká skladatelka Judith Berkson (*1977). A britský skladatel James Layton (*1996) se pokusil vyjádřit pocit saudade, štěstí a smutku současně, hořkosladké vzpomínky, který na špičkové úrovni zprostředkovala sopranistka Markéta Schaffartzik a dirigent Bruno Ferrandis
Slovenský skladatel Miro Tóth nezapřel svůj záměr provokovat. V beskydském skiareálu Opálená připravil „dokumentární operu“ Nulanus psanou pro lyžařský svah v létě a čtyři klony muže, jak si ho po zániku světa představuje – hodně nelichotivě – umělá inteligence. A skutečně – na travnatém svahu s vlekem, na němž se pásly ovce, byly vysekány cesty a prstence. Po nich jsme stoupali a scházeli v doprovodu jakýchsi pastýřů s holemi, na nichž měli malé reproduktory, z kterých se linul operní zpěv, ale i dech starce, vrásčitého vrávorajícího muže v bílém županu.
Ten byl postupně čtyřikrát naklonovaný, zatímco v předtuše apokalypsy zněly přerývané útržky jakýchsi hlášení a informací o užitečnosti pěstování brambor. Do toho z lesa hráli čtyři zeleně maskovaní pozounisté. Označit tuto environmentální produkci za operu, jakkoli dokumentární, byla provokace a ukázka toho, jakými technologickými prostředky dnes divadlo disponuje – ještě nedávno to byly sci-fi fantazie.
Nekonečná minimalistická kompozice Petra Kotíka
Jiné hranice, v tomto případě délky produkce, atakoval Petr Kotík ve své vokálně instrumentální kompozici Many Many Women na svérázný text Gertrudy Stein. Trvala bez přerušení šest hodin. Tři dvojice hráčů – na flétny, na trubky, na pozouny – a tři dvojice zpěváků utkávaly jakousi nekonečnou zvukovou osnovu, v níž se úseky melodií těchto dvojic v paralelních kvintách splétaly do nekončících litanií.
Jejich cestičky se větvily, proplétaly, mizely – aby se překvapivě znovu setkávaly na jiných křižovatkách, do kterých se na chvíli zapojila i pětice hráčů na bicí, a kdy přechod z paralelních kvint do oktáv nebo unison, kterého bychom si v jiných skladbách ani nevšimli, vyvolala pozornost a dojem velké změny.
I když tato Kotíkova „minimalisticko-nekonečná“ kompozice spadá do let 1975–78, na NODO se uskutečnilo její první scénické provedení, v němž Jo Fabian formou videoartu vytvořil vizuální „vrstvu“ díla – přes celý zadní horizont se vynořovaly a odplývaly abstraktní obrazce vesmírných struktur, oblak, číslic i jmen dávných učenců. Během produkce bylo možné libovolně odcházet a vracet se: dílo nemá ani počátek, ani konec a je na nás, nakolik se necháme jeho proudem unášet. Abych parafrázovala Gertrudu Steinovou, jejíž texty Petra Kotíka inspirují: Kotík je Kotík je Kotík! A takový (doufejme) zůstane.
Luigi Nono na korbách náklaďáků
NODO vyvrcholilo českou premiérou díla Luigiho Nona Prometeo s podtitulem tragédie slyšení. Po české premiéře Orestei Iannise Xenakise na NODO v roce 2016 a vůbec prvním provedení šestinotónové opery Aloise Háby Přijď království Tvé v roce 2018 se podařilo uvést další velkolepé a mimořádné dílo 20. století: Nonův dvouhodinový zvukově-prostorový monument je psán pro čtyři orchestry, instrumentální sólisty, pět vokálních sólistů, sbor, dva recitátory a živou elektroniku.
V Trojhalí Karolina byla na korbách náklaďáků a zdvižných plošinách „zaparkovaná“ do oblouku stovka interpretů, které bezpečně řídili dva dirigenti – Jiří Rožeň a Petr Kotík. Diváci byli uprostřed – seděli, chodili, ale i leželi a nořili se v základním rámování reflexe prométheovského mýtu s Hésiodem, Aischylem, Euripidem, Sofoklem, ale i Walterem Benjaminem (O pojetí dějin), Rilkem či Hörderlinem, do novodobé polyfonie zvuků, hlasů, putujících navíc díky elektronickému scénáři do reproduktorů umístěných po celém obvodu.
Byl to mimořádně silný zážitek, který v kombinaci s Kotíkovými Many Many Women i Sciarrinovým dílem Superflumina znovu přesvědčil o smyslu a významu Dnů nové opery, pro které jeho iniciátoři Petr Kotík a Jiří Nekvasil našli zázemí v Ostravě. A svědčí o mnohém, že se žádné z festivalových produkcí nezúčastnil nikdo z vedení pražského Národního divadla. Dobrodružství objevování nových dimenzí opery ovšem sdílela spousta mladých.
