Návštěva IMAXu není úplně nutná, byť výbuch asi nebude nikde jinde tak efektní.
Filmy Christophera Nolana (Počátek, Interstellar, Dunkerk, Tenet...) tradičně nabízejí velkolepou a sofistikovanou podívanou, která podtrhuje jejich myšlenku (nebo působivě zakrývá její absenci). Oppenheimer láká na totéž, ale dá mu mnohem více práce diváky přesvědčit, že jim dodal, co sliboval.
V podstatě jedinou sekvenci, která bezpochyby nejlépe vynikne na obřím plátně IMAXu, kam Christopher Nolan diváky důrazně zve, tvoří sugestivní zpřítomnění testovacího výbuchu Trinity z července 1945. Není tím řečeno, že by Oppenheimer nenabízel i další silné obrazy. Ale kdo netouží desítky minut hledět na hlavy o velikosti horkovzdušného balónu nebo obrovitá smítka zanechaná v obraze na důkaz, že se natáčelo klasickou technikou, může se pohodlně spokojit s návštěvou běžného kina.
Žádné překvapení
I pokud jde o myšlenku filmu, mohou leckteří diváci čekat víc, než nakonec dostanou. Děj je rámován Oppenheimerovým slyšením před komisí, která má v roce 1954 rozhodnout o prodloužení jeho bezpečnostní prověrky. V době antikomunistického tažení se ovšem jedná o podobný proces, jako by strůjce atomové bomby stál před prokurátorem a byl obviněn z vlastizrady.
Na přetřes přichází Oppenheimerovo dlouhodobé sympatizování s levicí, komunistická minulost jeho manželky i jeho poválečné postoje, kdy se snažil zamezit vývoji ještě ničivějších zbraní a závodům ve zbrojení. Témata z Oppenheimerova „grilování“ slouží jako odrazové můstky k návratům do jeho minulosti, postupně se tak dostane na zběžné odvyprávění Oppenheimerova soukromého života i průběhu projektu Manhattan.
Oppenheimerovo slyšení z roku 1954 se zároveň (zpočátku neodlišitelně) prolíná s jiným procesem, kdy americký Senát v roce 1958 rozhodoval o nominaci Lewise Strausse do vlády: byznysmen a manažer Strauss byl poválečný Oppenheimerův spolupracovník, ale také názorový odpůrce, a Oppenheimerova kauza se při jednání o jeho vládní nominaci ukázala jako klíčová.
V podstatě se tedy ve filmu řeší dvě otázky: Dostane Oppenheimer devět let po válce, kdy dávno splnil svůj historický úkol, bezpečnostní prověrku? A dostane se jeho spoluhráč/protihráč Strauss do vlády? A potom samozřejmě, protože jinak by to nešlo, ta Velká otázka: jak moc a odkdy litoval Oppenheimer svého přispění k atomové apokalypse?
Problém je, že první dvě otázky nejsou zase tak palčivé. A na tu třetí film neodpovídá žádným novým, objevným či mimořádně přesvědčivým způsobem. Daleko spíš se dá říct, že jen škrtá o povrch a Oppenheimerovu složitou osobnost neprokresluje nad rámec známých nebo snadno dovoditelných skutečností.
Filmu chybí napětí i tam, kde je sice střih Jennifer Lameové či hudba Ludwiga Göranssona mohutně sugerují, ale obecná znalost bohužel vylučuje: těžko se třást, zda se vědcům povede klíčový test (víme, že se povedl) nebo zda přitom nesežehnou celou zeměkouli (víme, že nesežehli). Historicky poučenější diváci budou ostatně vědět i to, jak dopadla obě sledovaná slyšení.
Čti mi z Bhagavadgíty
Problematický děj zčásti zachraňuje obsazení: Lewise Strausse například skvěle ztvárnil Robert Downey Jr. a především jeho výkonu vděčí film za to, že si tato linka vyprávění přece jen vydobude právo na pozornost. Také Cillian Murphy je v titulní roli dostatečně charismatický, aby zmírnil rozpaky z toho, jak letmý obrázek hlavního hrdiny nakonec z filmu vyplyne.
OppenheimerUSA 2023 Režie: Christopher Nolan Premiéra: 20. 7. 2023 |
Ani výborní herci ovšem nepřekročí stín scénáře, který nabízí například výjev, kdy si Oppenheimerova partnerka Jean (Florence Pughová) během milostného aktu vyžádá, aby jí hrdina předčítal ze sanskrtem psané Bhagavadgíty, kde samozřejmě vyskočí ona věta o Ničiteli světů. Tak nemotorná snaha by neobstála, ani kdyby se ve filmu motiv Oppenheimerova zaujetím hinduismem dále významně rozvíjel, a to se neděje.
Podobnou představu o uměleckém dojmu reprezentuje „surreálná“ scéna, kdy se Oppenheimer před komisí ocitá nahý, čímž je polopaticky řečeno, jak ponižující takový výslech a praní špinavého prádla je. V málo obratné zkratce je zobrazen i hrdinův rodinný život, vyjádřený obrazy na téma „manželka nasává, děti řvou“. Kitty Oppenheimerovou (Emily Bluntová) nespasí ani její lepší chvilka při slyšení před komisí.
Na druhé straně, samozřejmě: lidský vynález atomové bomby a jeho důsledky, zhoubně bující až do současnosti (a budoucnosti), je velké téma, a není špatné, že k němu Christopher Nolan přivedl pozornost. Když už ne úplně přesvědčivým výsledkem, tak alespoň rozruchem, který jeho film vyvolával už dlouho před premiérou.
