Pátek 3. prosince 2021, svátek má Svatoslav
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Originalitu podpořila izolace, myslí si výtvarník Karel Machálek Zlín

Kultura

  5:00
PAŘÍŽ - Malíř a sochař Karel Machálek Zlín žije od roku 1976 v Paříži, kde se prosadil. Po listopadu 1989 se do Česka pravidelně vrací, má tu i ateliér a před deseti lety mu Alšova jihočeská galerie na Hluboké uspořádala velkou výstavu. Dnes ale víc vnímá jako svůj domov Paříž, i když konstatuje, že přišel, když ještě Francie byla Francií.

V pražském ateliéru. Karel Machálek soudí, že české poválečné umění bylo dobré, protože se umělci museli spoléhat na svou niternost a byli izolovaní od cizích vlivů, což paradoxně vedlo k rozvoji svébytných stylů. foto:  Jan Zátorský, MAFRA

Karel Machálek, který si zvolil pseudonym Zlín podle rodného města, vzpomíná na 50. léta, kdy studoval na AVU a bydlel na koleji, tehdy se tam dal ve sklepě na uhlí nalézt obraz Štyrského. Říká také, že české poválečné umění bylo autentické, protože se umělci museli spoléhat na svou niternost. A paradoxně bylo originální i díky izolaci.

Lidovky: Jaké máte vzpomínky na Zlín, kde jste vyrůstal?
Tam byla úžasná atmosféra. Můj otec pracoval jako výtvarník u Bati, byl vedoucím reklamního oddělení. Od pěti nebo šesti let jsem věděl, že chci být malířem. Od jedenácti let jsem docházel do místní uměleckoprůmyslové školy. Pozoroval jsem otce při práci, sochař Habarta chtěl, abych šel na sochařinu, otec si zase přál, abych byl malíř. Pak ale školu přemístili do Uherského Hradiště, tak jsem dojížděl tam. Ještě jsem neměl maturitu, ze třetího ročníku Uměleckoprůmyslové školy jsem udělal přijímací zkoušky na pražskou Akademii. Otec ale trval na tom, abych nejdřív dokončil školu a udělal si maturitu. Tak jsem zkoušky zopakoval a dostal jsem se tam o rok později.

Lidovky: S kým jste byl v ročníku a s kým jste se přátelil?
Byl jsem v ročníku se Zdeňkem Beranem, Kateřinou Černou… Ale rozuměl jsem si taky s Jiřím Valentou, který byl asi o dva ročníky výš. Byl velmi přátelský, mohl jsem s ním mluvit i o poezii, on obdivoval amerického básníka Robinsona Jefferse. Koblasa byl taky kamarád, vzpomínám si, že jsme spolu jeli za mou babičkou do jižních Čech. Stýkal jsem se s Petrem Králem, oba jsme psali poezii, a dokonce jsme nějaké básně vydali.

Jirka Načeradský nám pak říkal, že je taky básník. Ptali jsme se ho, co napsal, a on nám řekl verš: „Fízl sedí za bukem a dumlá větrový bonbónky.“ Když jsme se ho ptali, koho považuje za největšího malíře, tak řekl, že Ondřeje Sekoru. Přátelil jsem se také s Alešem Veselým. Vlastně jsme tvořili takovou skupinu kolem Konfrontací, výstav pořádaných v ateliérech na přelomu padesátých a šedesátých let pro zúčastněné umělce a úzký okruh přátel.

Lidovky: U koho jste studoval?
Na Akademii jsem se dostal k Radovi. S Tondou Málkem jsme jednou šli do Hudebního divadla, na Václaváku. Rada, který měl rád hudbu, tam přišel taky. My jsme ale měli být v ateliéru. Autoritativně nám sice vyčetl, že tam nejsme, ale přitom to prošlo s úsměvem, ocenil, že nás zajímá hudba. Rada však po roce odešel, Kotalík pak prosadil, aby na Akademii nastoupil Karel Souček, jeho přítel ze Skupiny 42. Ten k nám měl úplně jiný přístup, chodil s námi do hospody, byl to spíš kamarád než profesor. Byl to bohém, svou autoritu nijak neprosazoval.

Vzpomínám na jednu příhodu. Bydlel jsem na Alšově koleji na Letné, kdysi tam prý bydlel i Lenin. Jednou tam někdo ve sklepě našel Štyrského obraz mezi uhlím. Ten se ale tehdy zdaleka tolik necenil. A Štyrský s Toyen vystavovali jako mladí také ve Zlíně. Toyen vyvezla po válce, dokud to ještě šlo, skoro celé jeho dílo do Paříže. To se pak prodávalo v aukční síni, vůbec nejdražší jeho obraz koupil zaměstnanec aukční síně. Když byla Toyen, která se přátelila s Bretonem, starší, tak už byla jiná než ve dvacátých a třicátých letech, když se Štyrským vytvořili směr, který nazvali artificialismus.

Lidovky: Patřil jste do okruhu kolem Jindřicha Chalupeckého, vystavoval jste ve Špálově galerii, kterou vedl. Jaké byly vaše vztahy?
Před mým odchodem do Paříže jsme chodili k Chalupeckému do bytu. Zajímali ho hlavně mladí lidé, mladí umělci. Některým z nich pomohl na základě svých vztahů u nás i v zahraničí. Jezdili k němu totiž teoretici ze světa, které zajímalo české umění.

Lidovky: Jak se vám podařilo odjet do Francie?
V roce 1976 jsem od jednoho francouzského lékaře dostal takzvaný zvací dopis, ve kterém se musel zaručit, že mi poskytne prostředky na ubytování. To tehdy byla možnost, jak vycestovat. Pak jsem si od něj nic nevzal, postaral jsem se o sebe sám. Moc jsem ovšem nedoufal, že mi naše úřady dají povolení, ale nakonec jsem ho získal. Směl jsem ve Francii pobýt šest měsíců. 

Pak na závěr jsem dostal nabídku od jednoho galeristy, abych uspořádal výstavu v Lyonu. Vernisáž měla být až po termínu, kdy jsem se měl vrátit domů. Žádal jsem o prodloužení pobytu na československém velvyslanectví, ale řekli mi, abych jel do Prahy a tam úřady požádal, že oni mi povolení dát nemůžou. Bylo mi jasné, že by mě znovu do Francie nepustili, a tak jsem se do Československa nevrátil, výstavu jsem udělal a vernisáže se zúčastnil. Požádal jsem o politický azyl a ve Francii zůstal. Galerista by určitě nepochopil, že mě znovu z naší země nepustili, a myslel by si, že jsem ho podvedl.

Lidovky: Uměl jste francouzsky, když jste odjížděl do Paříže?
Chodil jsem předtím v Praze rok na francouzštinu do kurzů na Národní třídě, ale pak jsem se všechno doučil během života.

Lidovky: Jaký byl život ve Francii v závěru 70. let? A jak se lišilo naše poválečné umění od francouzského či západoevropského?České poválečné umění bylo autentické, protože se umělci museli spoléhat na svou niternost. A paradoxně bylo originální i díky izolaci, nebylo tak silně vystaveno vlivům přicházejícím odjinud. Pro dnešní francouzské umění vlastně platí totéž. Vytvořil se velký tlak, když do Evropy po válce začalo pronikat americké umění. Když jsem přišel do Paříže, tak se právě začínalo stavět Centre Pompidou, pro něj se nakupovaly obrazy amerických malířů, jejichž obrazy byly v poměru k francouzským neúměrně drahé. Francouzi se teď zase vracejí ke své avantgardě...

Když jsem začínal v Paříži, tak ještě byla Francie Francií. Měla svůj průmysl, literaturu, umění. Ve Francii žiji už delší dobu, než jsem předtím žil v Čechách. Stal jsem se francouzským patriotem, záleží mi na celkové situaci u nás i ve Francii. Časem se však změnila společenská a politická situace, Francie přišla o průmysl, o své postavení v Evropě a ve světě. Ostatní evropské státy se v posledních desetiletích s pomocí Evropské unie postupně rozvíjely, jsme teď zhruba na stejné úrovni, život se prostě mění.

Lidovky: V Paříži jste brzo po svém příchodu získal i ateliér...
Měl jsem štěstí, že se mi podařilo získat ateliér v Rue du Louvre, tedy úplně v centru města. Tam mě také začali navštěvovat různí lidé. Chodili ke mně novináři, jeden z nich mi navrhl, že řekne tehdejšímu prezidentu Francoisi Mitterandovi, aby mě navštívil. 

Myslel jsem si, že se to nestane, ale po nějaké době zazvonil telefon, volala jeho sekretářka a předala mi ho. Řekl, že slyšel o mé tvorbě. Přijel ke mně do ateliéru, zakoupil několik obrazů a zůstali jsme v kontaktu. V Paříži jsem vystřídal několik čtvrtí. Nedaleko Invalidovny máme studio, se ženou Jacqueline bydlíme nedaleko Montmartru, lituji, že jsem nemohl zůstat v Rue du Louvre. V domě byly většinou kanceláře, potom ho koupila banka a musel jsem se odstěhovat.

Lidovky: Když jste přijel do Francie, tak se ale také brzy změnil charakter vaší tvorby.
Musel jsem změnil způsob práce, bylo třeba integrovat realitu francouzského prostředí.

Lidovky: Podařilo se vám také získat státní zakázky. Bylo to těžké prosadit se?
Vymyslel jsem si námět pro sochu – Sluneční bárku, který mi francouzské úřady schválily. Tu pak po veřejné soutěži realizovala slévárna Fondation de Coubertin, což byla nejlepší slévárna ve Francii. Socha je nyní umístěna v zahradě zámku Rambouillet, kde bývají francouzským prezidentem přijímáni světoví státníci.

Lidovky: Do Česka se po listopadu pravidelně vracíte, máte tu i ateliér. Jak to bylo s vaší pedagogickou činností na AVU?
V devadesátých letech jsem měl dělat externího profesora pražské Akademie v Paříži. Měl jsem, podobně jako mezi válkami František Kupka, přijímat v Paříži české posluchače. Domluvil jsem pro ně možnost pracovat ve Fondation de Coubertin. Pak se ale ukázalo, že by pobyt pro ně byl příliš drahý, a nakonec se to neuskutečnilo.

Lidovky: Myslíte si, že se po překonání pandemie vrátíme ke svobodám, na jaké jsme v Evropě zvyklí?
Těžko říct, jak se společnost po pandemii vyvine, jestli se vrátí do té podoby jako předtím. Ta situace kazí vztahy, je otázka, jestli se vrátí nezbytná otevřenost. Cesty mezi zeměmi jsou ochromené, dřívější vztahy jsou vykloubené. Vůbec není jasné, jak se s tímto fenoménem vyrovnáme.

Lidovky: Jaká setkání byla pro vás v životě nejdůležitější?
Setkání s pamětihodnou kulturou Francie a samozřejmě s lidmi, kteří v ní žijí.

KAREL MACHÁLEK ZLÍN (*1937)

■ Karel Machálek je malíř, sochař, básník a překladatel. V letech 1952 až 1956 studoval na SUŠ v Uherském Hradišti, která se tam přestěhovala ze Zlína. V letech 1957–1963 absolvoval Akademii výtvarných umění v Praze u profesorů Vlastimila Rady a Karla Součka. Pseudonym Karel Zlín začal užívat roku 1954. V 60. letech se věnoval především malbě, vydal také první básnickou sbírku Hledání. Po sovětské okupaci se věnoval tvorbě filmových plakátů a také ilustraci, od 90. let se etabloval i jako sochař.

■ V roce 1976 vycestoval na šest měsíců do Francie, a když mu československé úřady nedovolily pobyt prodloužit, požádal o politický azyl. Spolupracoval s uměleckou slévárnou Coubertinovy nadace a za prezidenta Francoise Mitteranda získal v letech 1992–1993 státní zakázky, a mohl tak vytvořit své stěžejní sochy pro veřejný prostor.

■ Po listopadu 1989 začal opět jezdit do Prahy, kde má ateliér. V roce 2010 mu Alšova jihočeská galerie v Hluboké nad Vltavou uspořádala monografickou výstavu. Zastoupen je v Národní galerii, v Galerii moderního umění v Roudnici, v Moravské galerii v Brně a v

Autor:

Blogera připravil lajdáctvím o nohu, další zranil. Za nehodu dostal podmínku

Premium S podmínkou na pět let odešel od soudu čtyřiačtyřicetiletý Moldavan. V červenci 2019 způsobil na obchvatu Chrudimi...

Přes víkend zemřou všichni z JIP. Sestra vypráví o práci v době covidu

Premium Markéta Svobodová, hlavní sestra z Masarykovy nemocnice v Ústí nad Labem, stojí spolu s dalšími šesti kolegyněmi z...

Android Auto a CarPlay v každém autě. Poradíme vám, jak na to

Premium Chcete používat oblíbenou navigační aplikaci na displeji v autě místo telefonu? Přečtěte si, jak to udělat a neutratit...

Mohlo by vás zajímat