Režie francouzského snímku Mikulášovy patálie (Le petit Nicolas) se ujal Laurent Tirard, který má na kontě dvě romantické komedie, včetně dva roky starého snímku Molière. Hlavní dětské role svěřil neznámým tvářím, Mikuláše si zahraje Maxime Godart. Hodnou maminkou bude Valérie Lemercier, roztržitým tatínkem Kad Merad. Bez zajímavosti nezůstává angažmá Klause Badelta, který se postaral o hudební doprovod. Dříve složil hudbu mj. pro filmy Constantine, Piráty z Karibiku nebo K-19.
"Kdepak!" rozčílil se Augustýn. "Ty jsi býk, a býk je černej. Kde jsi viděl bílýho býka?"
"No to je bezva!" vyjel na něj Kryšpín. "Tak Albín klidně může být bílej kůň, a já musím být černej býk?"
"Chceš dostat do nosu?" zeptal se Albín.
A rovnou mu šel jednu střelit, a já, jelikož jsem už seděl Albínovi na ramenou, jsem málem sletěl, a tak jsem na Kryšpína, který kopl mého koně do holeně, namířil prst místo revolveru a udělal jsem: "Pam! Pam! Pam!"
Augustýn se na mě rozkřikl: "Jak to, pam, pam pam?! Máš přece kopí, ty moulo! Nejsi žádnej kovboj, jsi toreador na koni!"
Mikulášovy patálie suše líčí školní historky, rodinné oslavy k nejrůznějším příležitostem, podařené trapasy i trable s dospělými. Mikuláš - i ve filmu - rozehrává nekonečnou řadu lumpáren a nezbedných kousků za asistence svých kamarádů a spolužáků Celestýna, Viktorína, Albína, Vendelína, Kryšpína, Jáchyma a Fridolína.
První knížky Mikulášových příběhů vyšly ve Francii po roce 1960, v českém překladu je známe pod názvy Mikulášovy patálie, Mikulášovy prázdniny nebo Mikulášovy přestávky. Nově vyšly také Nové Mikulášovy patálie a Nové Mikulášovy průšvihy, které po letech v otcově pozůstalosti objevila a pro vydání uspořádala autorova dcera Anne Goscinny.
"Co mi chceš ukázat, Vendelíne?" zeptal jsem se ho. "Teď ještě ne," odbyl mě. Teprve, když jsme zahnuli za roh, vytáhl z kapsy tlustý doutník. "Zírej," řekl mi, "je opravdický, žádný čokoládový." Že není čokoládový, mi nemusel ani říkat, poněvadž kdyby byl čokoládový neukázal by mi ho, nýbrž by ho snědl. Byl jsem trochu zklamaný, jelikož Vendelín mi přece sliboval, že se pobavíme. "Co s tím budeme dělat?" zeptal jsem se. "To je otázka!" zvolal Vendelín. "Budeme kouřit, hrome!" Nebyl jsem si docela jistý, jestli to je dobrý nápad, kouřit doutník, a navíc jsem měl pocit, že by se to tatínkovi ani mamince nelíbilo, ale Vendelín se mě otázal, jestli mi tatínek s maminkou zakázali kouřit doutníky. Chvíli jsem o tom přemýšlel a musel jsem uznat, že mi tatínek s maminkou sice zakázali kreslit po zdech v pokoji, mluvit u stolu, když máme návštěvu a nejsem tázán, napouštět vodu do vany, abych si mohl pouštět parníčky, jíst sladkosti před obědem nebo před večeří, bouchat dveřmi, strkat si prsty do nosu, mluvit sprostá slova, ale kouřit doutníky, to ne, to mi tatínek s maminkou nezakázali.
