Peter Gabriel odešel z artrockových Genesis na úspěšnou sólovou dráhu. V Londýně měla premiéru filmová verze muzikálu Tommy britské kapely The Who.
Svůj první koncert odehráli v tomtéž městě Sex Pistols. Další začínající punkeři, newyorští Ramones, podepsali smlouvu s nahrávací společností Sire a vydali první singl Blitzkrieg Bop. A devětadvacetiletá Patti Smith vydává album, které je, viděno s odstupem, jedním z nejvýznamnějších momentů rockové historie. Album Horses vychází po třiceti letech remasterované na kompaktním disku a v luxusní reedici, která na druhém nosiči nabízí záznam živého provedení desky Horses z letošního léta.
Vítěz bere vše
Dcera nábožensky horlivé matky a otce, který ji naopak varoval, že se nemá stát figurkou v boží hře, dospívala na venkově ve státě New Jersey. Rokenrol byl pro ni celá šedesátá léta spásou, a toto slovo vyjadřující absolutní nárok a závislost je tu opravdu na místě. Rocková hudba 60. let dala hlas jejím problémům, politickým názorům, byla hlavním zdrojem její identifikace.
Stejně jako Abraham Bohu obětovala ona touze po vlastním vyjádření své dítě, které dala k adopci poté, co otěhotněla při studiu na pedagogické škole. Po krátkém pobytu v Paříži se nakonec usadila na trvalo v New Yorku - z básnířky ovlivněné rimbaudovskou touhou hledat osvícení prostřednictvím jazyka, beatniky i Bobem Dylanem se postupně stala punkovou ikonou věřící v moc slova.
Drobná žena s výraznou tváří a rozčepýřenými vlasy hledící z obalu desky Horses je pokládána za jednu z pionýrek punkové revoluce, která třemi akordy a přívalem energie na čas z žebříčků vymetla hardrock Led Zeppelin i komplikované Genesis.
Pokud ovšem alespoň přibližně platí zjednodušená představa punku jako živelné a neumětelské revoluce popírající téměř vše, co jí předcházelo, byla tvorba Patti Smith téměř jejím protikladem. Svůj debut otevírá divokou verzí Van Morrisonovy písně Gloria z repertoáru kapely Them v polovině 60. let, ze stejné doby je skladba My Generation od kapely The Who, kterou Patti Smith své Horses ukončí.
Stojí tu na zádech titánů dodnes nepřekonané éry 60. let, s čelem vzpurně vztyčeným k nebi („Ježíš zemřel za něčí hříchy/ale ne za moje“) i proti všem mocnostem pozemským. A je vítězem, který, jak říká staré přísloví, „bere všechno“.
