Efektní návrat do minulosti. Ve snímku Piargy funguje především hra s obrazem, strašení Antikristem nikoliv

Děj je zasazen do slovenské podhorské vesnice Piargy na konci 30. let minulého století. Od počátku je známo, že ji potkal strašlivý osud: o masopustní noci ji z povrchu zemského smetla lavina. A indicie, jež zkoumá i církev, nasvědčují, že by mohlo jít o odplatu za hříchy, ba dokonce možná o příchod Antikrista, který předpovídala stará vědma.

Co vedlo k hororově exponované situaci, se diváci následně dozvídají v příběhu upomínajícím na tradiční vesnická dramata. Středobodem je osud mladé a chudé Juliši (Judit Bárdos), která se přivdá do rodiny nejbohatšího místního statkáře. Samozřejmě ji šikanuje tchyně, objeví se však i větší problém.

Ukáže se, že Julišin manžel Martin je slaboch zcela podléhající vlivu svého dominantního otce (Attila Mokos). A tchán, ješitný a charismatický macho, začne mít zálusk na svou snachu. Juliša jeho návrhům nejprve odolává, pak se ale v bezvýchodné situaci přikloní k síle a chce z ní také něco mít – alespoň možnost obstojně žít. Ústí to v rodinnou tragédii, ale poskvrněna vinou je celá vesnice včetně faráře, protože zavírali oči před tím, co statkář provádí, a nechávali se různým způsobem uplácet.

A jsou tu i další provinění, vše se odehrává v době nástupu fašismu, útěku Židů a kořistění na jejich majetku, jehož se ve městě účastní i Julišin manžel a tchán. Ať již byl (či spíše nebyl) zásah shůry nadpřirozeného původu, Piargy si o trest koledovaly, zní poněkud rozpačité resumé filmu. Nebo je alespoň obtížné rozpoznat nějaké jiné.

Jiná Sodoma a Gomora

Těžko si neklást otázku, proč dnes někdo (pod scénářem je s Ivo Trajkovem podepsaná Jana Skořepová) přichází právě s takovýmto dobovým, poněkud odtažitým a modelovým příběhem, v němž pouze rezonuje ozvěna silnějších děl – z těch filmových zejména slavného Obchodu na korze.

Věc se má tak, že základní nápad filmu Piargy nevznikl v současnosti, ale na počátku čtyřicátých let, kdy jej do své krátké stejnojmenné novely vetkl spisovatel František Švantner. (Ta vysvětluje například i přítomnost některých filmových postav, jejichž úloha je jinak dost nezřetelná.) Dnešní tvůrci pak apolitickou předlohu doplnili právě například o motiv nástupu fašismu a perzekuce Židů. To ale není všechno, Švantnerův text, ač také ústí v osudovou katastrofu, celkově vypráví o něčem znatelně jiném než film, Juliša je v něm jenom vedlejší postavou a piargská „Sodoma a Gomora“ je mnohem blíž triviální představě hříšnosti.

Filmová adaptace je ve svém záměru hlubší, chce se zabývat zákeřnějšími vrstvami společenské hniloby, jako jsou toxická maskulinita či spolupachatelství mlčící většiny. Nejvýrazněji našlápnuto má k obhajobě ženy čelící útlaku a nespravedlnosti takovými prostředky, jež jí zbývají – ovšem nejen zahrnutím Julišky mezi oprávněné cíle „božího trestu“ tato linka vyznívá do ztracena.

Pokud jde o další zmíněné motivy, statkářův machismus je vylíčen celkem přesvědčivě, ale zároveň v nijak objevném světle. A spojitost mezi účelovým zavíráním očí před děním u sousedů a přijetím fašistického režimu je sice naznačena případně, ale nedotaženě. Především proto, že sousedská licoměrnost a prodejnost představují ve filmu vlastně dost upozaděný prvek (ač záměr byl možná jiný). Z toho důvodu také slábne opodstatnění celé příhody s lavinou.

Hororové ladění na dlouhé úseky mizí, a když se znovu objevuje, působí nepatřičně, ne-li přímo nechtěně komicky a poklesle. Antikrista nejspíš nikdo z diváků očekávat nebude, takže finální odhalení v této záležitosti si mohli tvůrci klidně odpustit.

Kouzlo staré školy

Přesto má snímek Piargy nezpochybnitelnou podmanivost, která je daná zejména jeho vizuálním pojetím. Ivo Trajkov se otevřeně hlásí k tomu, že chtěl vytvořit film, jaké se točily dříve, a po formální stránce se mu to do značné míry vede (samozřejmě nejen tím, že je jeho snímek černobílý). Z obrazů, které film nabízí, vyzařuje inspirace dobovými fotografiemi, ale třeba také estetikou westernů z padesátých let (byť je trochu otázka, proč vlastně). Tam, kde se Piargy nenutí do polohy etnografického hororu, se daří i civilním hereckým výkonům a docela přesvědčivé evokaci doby, jejíhož (bohužel nesmrtelného) ducha chce film zpřítomnit. Daří se mu to vinou matného scénáře pouze zčásti.