Jistě mají mnozí ještě v paměti Miroslava Donutila v hlavní roli televizního zpracování románu Vladimíra Neffa Trampoty pana Humbla.
Ctěný literární historik a kritik Václav Černý hlavní postavu tohoto románu, vydaného v roce 1967, srovnává dokonce se samotným Josefem Švejkem: "Švejk je přikrčený člověk, pan Karel Humbl čirý plaz. Proto Humblovi nepřísluší také dobrodiní směšnosti. Švejk je komický a sám se rád směje; pan Humbl není k smíchu a je do posledního chlupu důstojný. Důstojný plaz. Toť říci, že pro něj autor, dirigován povahou národního osudu v posledním padesátiletí, volil, musil zvolit jistou známou formu životního určení: kolaborantství. Pan Karel Humbl je prostě svou podstatou rozený a celoživotní kolaborant a Trampoty jsou románem čecháčkovského kolaborantství."
Prodavač v oddělení porcelánu
Otec Vladimíra Neffa (1909 -1983) pocházel z pražské obchodnické rodiny, matka zas z dynastie žižkovských velkopovozníků. Po studiu na gymnáziu a reálce přešel budoucí prozaik na francouzskou vyšší obchodní školu v Ženevě.
Následně získával "mladý obchodník" první zkušenosti ve vídeňském obchodě s porcelánem a v brémském obchodním domě. Jak sám vzpomíná: "Na vysvědčení stálo, že ,Herr Vladimir Neff aus Prag pracoval u firmy Mayer und Weyhausen jako volontér, to znamená zdarma. Byl zaměstnán ve skladu ,als Paker und Reinemacher - balič a uklízeč - a později jako prodavač v oddělení skla a porcelánu a svými snahami seznámiti se s těmito artikly ,hervorragende Fachkentnisse anfeeignet - přisvojil si vynikající odborné znalosti. Tahle poslední věta pak rozlítila mého otce, když jsem jednou u nás v obchodě navzdory svým ,hervorragende Fachkentniesse nepoznal od sebe hluboký a mělký talíř."
V otcově podniku vydržel pět let. Do té doby, než se stal v roce 1935 redaktorem Melantrichu, kde zajišťoval překlady románů pro noviny a zábavné časopisy. To už měl na kontě parodie na krimipříběhy Nesnáze Ibrahima Skály, Papírové panoptikum, Temperament Petra Bolbeka a Lidé v tógách.
O důvodech své spisovatelské činnosti se Vladimír Neff ve vzpomínkové knize Večery u krbu vyjádřil velmi lapidárně: "Psát jsem začal zřejmě proto, že nedokážu řvát."
V roce nástupu do Melantrichu Vladimír Neff rovněž vydal první z psychologických próz s názvem Malý velikán. Také v dalších dvou románech Dva u stolu (1937) a Bůh zbytečnosti (1939) se autor zabýval psychikou nezralých hrdinů pocházejících z měšťanského prostředí, zejména rozporem mezi velikášskými sny a neschopností jejich uskutečnění.
Na začátku války se Vladimír Neff seznámil se svou budoucí manželkou Vlastou Petrovičovou, herečkou Osvobozeného divadla a později i autorkou divadelních komedií. Ta již jednou provdána byla, prvnímu manželovi Marku Bičurinovi při žádosti o ruku však údajně oznámila: "Vezmu si vás, Marku, ale upozorňuji vás, že vám budu nevěrná." Snoubenec se nenechal zaskočit: "S tím počítám, mademoiselle." Taktéž Vladimír Neff psal divadelní hry, některé společně s manželkou, a spolupracoval i s filmem (Minulost Jany Kosinové, Tajemství krve, Pochodně, Gabriela, Nikdo nic neví, Mladá léta). V roce 1945 se manželům narodil syn Ondřej, nyní známý spisovatel a publicista. Ke konci války vyšly také ještě dvě prózy odehrávající se v prostoru pražské Kampy - Třináctá komnata, v níž se detektivní zápletka prolíná s psychologickou analýzou, a milostné romaneto Marie a zahradník.
Historie sňatků z rozumu
V poválečné době se Vladimír Neff opět posunul k dalšímu žánru - k románům historickým. Ještě předtím však vydal v roce 1948 Filozofický slovník pro samouky. Prvním z historických románů pak byli Srpnovští páni z roku 1953, v nichž jsou zpodobeny konflikty drobné šlechty a rodícího se měšťanstva na přelomu 13. a 14. století.
Největšího čtenářského ohlasu dosáhla pentalogie vydaná v rozpětí let 1957 - 1963: Sňatky z rozumu, Císařské fialky, Zlá krev, Veselá vdova a Královský vozataj. V ní Vladimír Neff popsal historii rodin Bornů a Nedobylů od druhé poloviny 19. století až do roku 1945. Velký úspěch zaznamenal rovněž televizní seriál Sňatky z rozumu, vyrobený v roce 1968 pod vedením režiséra Františka Filipa, v němž se vedle Miloše Nedbala a Jaroslava Vojty objevili v hlavních rolích Jiří Vala, Vladimír Ráž, Slávka Budínová, Iva Janžurová či Jiřina Jirásková.
V trilogii Královny nemají nohy, Prsten Borgiů a Krásná čarodějka (1975 - 1980) zůstal Vladimír Neff u historického tématu, k němu ovšem přidal parodický tón, známý již z prvních knih. Prózy přinášejí příběh o neohroženém hrdinovi a jeho marné snaze o přeměnu světa. V podobném duchu je sepsán i poslední román, příběh ze současnosti, s názvem Roucho pana de Balzac z roku 1981. Široce koncipovaný román Vražda Otýlie Vranské autor již nedokončil.
Mezitím, v roce 1967, Vladimír Neff vydal také v úvodu zmíněný román Trampoty pana Humbla. Uváděna bývá také souvislost příjmení hlavního hrdiny s anglickým slovem "humble", tedy prostý či nízký.
O Trampotách pana Humbla autorův syn, Ondřej Neff, napsal, že "román trefil do černého a že je to poctivá a upřímná výpověď člověka, který sám osobně byl osudem předurčen, aby se takovým Humblem stal, ale zůstal navzdory všemu rovným člověkem i za cenu těžkých vnitřních - a nejen vnitřních - bojů".
Ctěný literární historik a kritik Václav Černý hlavní postavu tohoto románu, vydaného v roce 1967, srovnává dokonce se samotným Josefem Švejkem: "Švejk je přikrčený člověk, pan Karel Humbl čirý plaz. Proto Humblovi nepřísluší také dobrodiní směšnosti. Švejk je komický a sám se rád směje; pan Humbl není k smíchu a je do posledního chlupu důstojný. Důstojný plaz. Toť říci, že pro něj autor, dirigován povahou národního osudu v posledním padesátiletí, volil, musil zvolit jistou známou formu životního určení: kolaborantství. Pan Karel Humbl je prostě svou podstatou rozený a celoživotní kolaborant a Trampoty jsou románem čecháčkovského kolaborantství."
Prodavač v oddělení porcelánu
Otec Vladimíra Neffa (1909 -1983) pocházel z pražské obchodnické rodiny, matka zas z dynastie žižkovských velkopovozníků. Po studiu na gymnáziu a reálce přešel budoucí prozaik na francouzskou vyšší obchodní školu v Ženevě.
Následně získával "mladý obchodník" první zkušenosti ve vídeňském obchodě s porcelánem a v brémském obchodním domě. Jak sám vzpomíná: "Na vysvědčení stálo, že ,Herr Vladimir Neff aus Prag pracoval u firmy Mayer und Weyhausen jako volontér, to znamená zdarma. Byl zaměstnán ve skladu ,als Paker und Reinemacher - balič a uklízeč - a později jako prodavač v oddělení skla a porcelánu a svými snahami seznámiti se s těmito artikly ,hervorragende Fachkentnisse anfeeignet - přisvojil si vynikající odborné znalosti. Tahle poslední věta pak rozlítila mého otce, když jsem jednou u nás v obchodě navzdory svým ,hervorragende Fachkentniesse nepoznal od sebe hluboký a mělký talíř."
V otcově podniku vydržel pět let. Do té doby, než se stal v roce 1935 redaktorem Melantrichu, kde zajišťoval překlady románů pro noviny a zábavné časopisy. To už měl na kontě parodie na krimipříběhy Nesnáze Ibrahima Skály, Papírové panoptikum, Temperament Petra Bolbeka a Lidé v tógách.
O důvodech své spisovatelské činnosti se Vladimír Neff ve vzpomínkové knize Večery u krbu vyjádřil velmi lapidárně: "Psát jsem začal zřejmě proto, že nedokážu řvát."
V roce nástupu do Melantrichu Vladimír Neff rovněž vydal první z psychologických próz s názvem Malý velikán. Také v dalších dvou románech Dva u stolu (1937) a Bůh zbytečnosti (1939) se autor zabýval psychikou nezralých hrdinů pocházejících z měšťanského prostředí, zejména rozporem mezi velikášskými sny a neschopností jejich uskutečnění.
Na začátku války se Vladimír Neff seznámil se svou budoucí manželkou Vlastou Petrovičovou, herečkou Osvobozeného divadla a později i autorkou divadelních komedií. Ta již jednou provdána byla, prvnímu manželovi Marku Bičurinovi při žádosti o ruku však údajně oznámila: "Vezmu si vás, Marku, ale upozorňuji vás, že vám budu nevěrná." Snoubenec se nenechal zaskočit: "S tím počítám, mademoiselle." Taktéž Vladimír Neff psal divadelní hry, některé společně s manželkou, a spolupracoval i s filmem (Minulost Jany Kosinové, Tajemství krve, Pochodně, Gabriela, Nikdo nic neví, Mladá léta). V roce 1945 se manželům narodil syn Ondřej, nyní známý spisovatel a publicista. Ke konci války vyšly také ještě dvě prózy odehrávající se v prostoru pražské Kampy - Třináctá komnata, v níž se detektivní zápletka prolíná s psychologickou analýzou, a milostné romaneto Marie a zahradník.
Historie sňatků z rozumu
V poválečné době se Vladimír Neff opět posunul k dalšímu žánru - k románům historickým. Ještě předtím však vydal v roce 1948 Filozofický slovník pro samouky. Prvním z historických románů pak byli Srpnovští páni z roku 1953, v nichž jsou zpodobeny konflikty drobné šlechty a rodícího se měšťanstva na přelomu 13. a 14. století.
Největšího čtenářského ohlasu dosáhla pentalogie vydaná v rozpětí let 1957 - 1963: Sňatky z rozumu, Císařské fialky, Zlá krev, Veselá vdova a Královský vozataj. V ní Vladimír Neff popsal historii rodin Bornů a Nedobylů od druhé poloviny 19. století až do roku 1945. Velký úspěch zaznamenal rovněž televizní seriál Sňatky z rozumu, vyrobený v roce 1968 pod vedením režiséra Františka Filipa, v němž se vedle Miloše Nedbala a Jaroslava Vojty objevili v hlavních rolích Jiří Vala, Vladimír Ráž, Slávka Budínová, Iva Janžurová či Jiřina Jirásková.
V trilogii Královny nemají nohy, Prsten Borgiů a Krásná čarodějka (1975 - 1980) zůstal Vladimír Neff u historického tématu, k němu ovšem přidal parodický tón, známý již z prvních knih. Prózy přinášejí příběh o neohroženém hrdinovi a jeho marné snaze o přeměnu světa. V podobném duchu je sepsán i poslední román, příběh ze současnosti, s názvem Roucho pana de Balzac z roku 1981. Široce koncipovaný román Vražda Otýlie Vranské autor již nedokončil.
Mezitím, v roce 1967, Vladimír Neff vydal také v úvodu zmíněný román Trampoty pana Humbla. Uváděna bývá také souvislost příjmení hlavního hrdiny s anglickým slovem "humble", tedy prostý či nízký.
O Trampotách pana Humbla autorův syn, Ondřej Neff, napsal, že "román trefil do černého a že je to poctivá a upřímná výpověď člověka, který sám osobně byl osudem předurčen, aby se takovým Humblem stal, ale zůstal navzdory všemu rovným člověkem i za cenu těžkých vnitřních - a nejen vnitřních - bojů".
