Polské zpovědi tajemnému masérovi. Láká nás vyprávět příběh co nejjednodušeji, tvrdí filmaři

Lidovky.cz: Jde o první film, u něhož jste oba uvedení jako režiséři. Co se na vaší spolupráci změnilo?
Małgorzata Szumowská: Vlastně nic. Miša se vždycky podílel i na režii, stále pokračujeme ve stejném modelu. Jen jsme se tentokrát rozhodli jeho zapojení jaksi oficiálně oznámit. Asi proto, že tenhle film stojí na vizuální naraci víc než ty předchozí.

Lidovky.cz: Proč příběh Ukrajince masírujícího polskou vyšší střední třídu vyprávíte víc obrazem?
Szumowská: Chceme se víc spoléhat na vizualitu, abychom se nedostali do pasti slov.

Michał Englert: Asi každého filmaře láká vyprávět příběh co nejjednodušeji, pojí se to s našimi filmovými zkušenostmi. Navíc se tento přístup hodí k tématu spirituality, které není přímočaré, má mnoho vrstev a nedá se lehce vysvětlit.

Lidovky.cz: Hlavní hrdina Žeňa působí jako lehce rasputinovská postava. Kdo vás inspiroval?
Szumowská: Náš vlastní masér, kterého jsme stejně jako hrdinové filmu sdíleli se svými přáteli. Jeho osobnost se od Ženi dost liší, ale vnuk nám nápad na muže s lehátkem, který chodí od jednoho domu k druhému a zná tajemství jejich obyvatel. Masáž představuje pozoruhodný druh intimity, fyzický, trochu i sexuální, terapeutický...

Englert: Masér je trochu jako zpovědník nebo psycholog. Musí být zvyklý na různé lidské typy.

Lidovky.cz: Proč pochází Žeňa právě z Černobylu?
Englert: To souvisí s atmosférou neznámého a těžko definovatelného nebezpečí, které není vidět, tak jako radioaktivní mrak. Nebo dnes covid. Černobyl také patří do našeho dětství, ten výbuch si pamatujeme, nežili jsme moc daleko od něj. Naše generace a generace většiny postav bývala spojená s východní kulturou, i když to dnes popírá a dívá se na Západ jako na zdroj lepšího života. 

Před pár lety jsem v Černobylu byl kvůli jinému projektu, a když jsem se procházel tím opuštěným městem, vyvolalo to ve mně směsici pocitů. Připomínalo mi to minulost a její komunistický systém, zároveň jsem se tam cítil nějak bezpečně. Když jsem pak o tom vyprávěl Malgo, rozhodli jsem se jít ve filmu cestou snové poezie, abychom předali divákům podobný mix pocitů.

Szumowská: Proto je Žeňa anděl i ďábel v jednom, jin a jang. Je to i zajímavější, než kdyby byl jenom hodný nebo jenom zlý. Mám ráda postavy s tajemstvím.

Lidovky.cz: Do role jste si vybrali Aleca Utgoffa, kyjevského rodáka, který vyrůstal v Anglii. Jak moc svou postavu ovlivnil?
Szumowská: Vždycky si vybírám herce, protože v sobě mají něco zajímavého, a když se s nimi setkám, část z nich samých použiju do jejich rolí. Nikdy herce nenutím, aby hráli proti tomu, kým sami jsou. I tady jsem využila Alecův dar a dala ho Žeňovi.

Englert: Alec sám má v sobě určitou záhadu a také specifickou krásu a pohyb. Malgo ho našla v třetí řadě Stranger Things. Já byl nejdřív trochu skeptický, ale ona má na herce dobrou intuici.

Lidovky.cz: Jak jste vytvářeli charaktery Žeňových klientů?
Englert: Každá postava v sobě obsahuje několik lidí, jsou v nich i prvky z nás samotných, naše myšlenky. Nevytvářeli jsme kompletně nové osoby, skládali jsme je z reality. S tím, že naším tématem byla polská vyšší střední třída.

Lidovky.cz: Její zástupci ve filmu bydlí na bohatém předměstí tvořeném identickými domy obklopenými plotem, které působí jako podivné ghetto ztracených duší. I to vychází z reálného místa?
Szumowská: Ano, tyhle areály jsou nyní v Polsku hodně populární. Vypadají jen trochu jinak, nejsou tak přehnané, tak pseudoamerické. Dozvěděli jsme se o nich až díky tomuto filmu, objevila je naše architektka. Jedno leží jen čtvrt hodiny od centra Varšavy, to nás docela šokovalo. Když jsme se tam jeli poprvé podívat, nechtěli jsme říct, že jsme filmaři, tak jsme předstírali, že tam chceme koupit dům.

Englert: Vtipné bylo, že prodejci o každém domě řeknou, jak odrazí vaši individualitu, a přitom jsou všechny postavené stejně. To ale něco vypovídá o nás Polácích. Hodně se porovnáváme se sousedy, a pokud mají ostatní něco dobrého, my to musíme mít ještě lepší. Což platí pro design interiérů našich domů i našich životů. I proto jsme využili podobný areál ve filmu.

Lidovky.cz: Film končí větou, že poslední sníh napadne za pět let. Proč jste chtěli do snímku přidat i ekologické téma?
Englert: V současnosti zažíváme kombinaci krizí – klimatickou i krizi hodnot. My čtyřicátníci pociťujeme obě, stále si totiž pamatujeme komunistickou éru. Tehdy se hodnoty zdály transparentnější, neobklopoval je kontext drastického kapitalismu. Nás film je obecně o krizi, v mnoha podobách.

Szumowská: O nedostatku spirituality a duše, o přílišném hladu po věcech...

Lidovky.cz: Proto je natočený jako satirické podobenství?
Szumowská: Vždycky se mi líbily filmy Tarkovského, Bergman o něm řekl, že to je jediný režisér, který se kdy dostal do snu. My dva jsme sice už natočili hodně filmů, ale pořád se cítíme mladí a plní síly a stále se učíme. Myslím, že ty největší okamžiky, vrchol naší filmové představivosti leží ještě před námi.

Tady jsme se rozhodli riskovat a pokusili jsme se také vstoupit do snu, do metafyziky, aniž bychom u toho působili domýšlivě. Což je dost ošemetné. Dosud jsme se toho báli, a když jsme to vždycky chtěli zkusit, pokaždé jsme dali zpátečku. Teď nám to myslím vyšlo a je to směr, kterým se chceme vydat také příště.