Zoufalci jsou váš debut. Jak zvládáte mediální pozornost?
Je pro mě dost nečekaná. Když Zoufalci začali vznikat, vůbec jsem netušila, že to bude celovečerní film, scénář však zaujal produkci Negativ, začaly se shánět další finanční prostředky k natočení... I když jsem věděla, že Zoufalci půjdou do kin, nebyla jsem připravená na to, kolik věcí souvisí s publicitou a s propagací, které se mě už v podstatě netýkají. Jsem v těchhle věcech možná stydlivá. Myslím si, že by za filmaře měl mluvit jejich film, nikoliv reklama, ale dnešní doba už je taková, potřebuje přehledné škatulky.
Ale pozornost musely budit už vaše školní filmy z FAMU, které pobíraly jednu cenu za druhou...
Tak velká pozornost to nebyla. Byla většinou spojená s Famufestem – a tam je člověk za studenta, takže mu je mnohé odpuštěno. Na FAMU je člověk v něčem svobodnější, ale teď zase mám jistotu, že se můj film dostane k divákům. Ještě to ale souvisí s tím, že díky tomu, jak je nastavená výroba filmu a zejména jeho propagace, o některých věcech nerozhoduji já, ale producent a distributor.
To vypadá, že vám trochu vadí, že Zoufalci začínají žít vlastním životem...
Já si plno věcí ráda dělám a vymýšlím sama. Něco bych prezentovala jinak. Marketingu a distribuci moc nerozumím a možná ani rozumět nechci; jen mi z laického pohledu některé věci přijdou zbytečné. To asi souvisí s tím, že svůj film vidím jedním způsobem a lidé, kteří se o něj "starají", zase jiným.
Dělali jste testovací projekce?
Ano. Vím jen to, že původní záměr zaměřit se na mladší lidi než třicátníky se neosvědčil. Potvrdilo se, co jsem říkala – že Zoufalci budou zajímat spíš třicátníky a starší diváky.
Zoufalce lze snadno označit za generační film. Jak tuhle škatulku vnímáte?
Vůbec jsem nečekala, že Zoufalcům přistane. Mě zajímaly výpovědi mých blízkých kamarádů, které spojuje to, že je jim stejně jako mně kolem třiceti. Některé naše problémy lze zobecnit na současnou generaci "Husákových dětí". Ale myslím si, že generační výpovědi jsou teď spíš taková móda, například v seriálech. Je to vděčné téma, protože některé problémy s tím věkem skutečně asi souvisejí. Mě ale uhranula jedinečnost a otevřenost výpovědí mých kamarádů o jejich životech. Chtěla jsem si odpovědět na otázku, proč člověk (nejen) v tomto věku dělá určité bezútěšné věci a nedokáže se s tím v tu chvíli nějak adekvátně vyrovnat. Ten nadhled a případná reflexe přichází až zpětně s odstupem. Proto se i já na postavy Zoufalců dívám svým způsobem zvnějšku.
Kamarádi, jejichž výpovědi Zoufalce inspirovaly, už film viděli?
Někteří, ale s nikým z nich jsem o tom ještě přímo nemluvila, znám jejich reakce zprostředkovaně. Funguje tu určité zdvojení: jak si svůj vlastní příběh zažili oni a jak jsem ho fiktivně pojala já. Musí pro ně být těžké dívat se na to takhle dvojmo; sama nevím, jestli bych to zvládla. Nechci, aby to znělo pateticky, ale ti moji kamarádi říkají, že si některé zásadní věci uvědomili až teď na základě toho filmu.
Zoufalci vznikali v rámci dílny Věry Chytilové. Nakolik vás ovlivnila?
Do její dílny jsem šla v druhém ročníku, kdy si studenti můžou pedagoga vybrat. Teď jsem spíše ve fázi, kdy se všude píše, do jaké míry jsem jím ovlivněna a tak dále. Ač si jí nesmírně vážím a uznávám ji, z těchto srovnání se snažím vymanit, protože člověk by rád vždy nalezl právě tu svou vlastní cestu. Nicméně inspirace tu je: vždy se mi na ní líbil její spontánní přístup k filmu, její práce s natočeným – ona tomu říká "uloveným" – materiálem, který až ve střižně může odhalit nečekané spojitosti a daleko silnější významy, než se třeba ze scénáře mohlo zdát.
Jsou režiséři, kteří říkají, že je samotné natáčení moc nebaví a že hlavní tvůrčí proces je právě až stříhání. Jak to vnímáte vy?
Já jsem netrpělivá, nedokázala bych psát scénář dva, tři roky. Přestalo by mě to zajímat, nebo by mě začalo zajímat úplně něco jiného. Když píšu scénář, těším se na natáčení, na natáčení do střižny a ve střižně už nenápadně přemýšlím, že bych zase chtěla psát něco úplně jiného. Střižna je příjemná v tom, že tam není stres, že nehrozí, že by určité organizační věci mohly krachnout.
Zjistila jsem ale, že krizové momenty mi nevadí ani na natáčení. Beru je jako znamení, že má být něco jinak, než jsem si to vymyslela. Jsem v tomhle fatalista a někdy na to úplně hřeším. Třeba obsazování herců do některých malých, vyloženě epizodních rolích někdy nechávám schválně až do posledního okamžiku. Ten, který to má hrát, to nakonec přeci hrát bude – a většinou se objeví nečekaně zajímavý člověk. Občas si vzpomenu na to, co říkával jeden můj kamarád: když měl jít na "stopa" nikdy nespěchal, protože ten řidič, který mu zastaví a sveze ho, stejně možná ještě vůbec nevyjel...
Jak probíhala spolupráce Ireny Hejdové na vašem scénáři?
Negativ chtěl mít zpětnou reakci od někoho jiného než od autora scénáře. Irena měla nějaké připomínky, ale víceméně byla scénářem nadšená hned od začátku. S dramaturgem Kristiánem Sudou z České televize jsme diskutovali o problematických scénách, kterými si Negativ nebyl úplně jistý. Ve filmu třeba původně neměly být scény ze statku, kam hrdinové plánují odjet…
Jak jste točili dlouhé a náročné scény kolektivní debaty a hádky, kde se sejde všech šest hlavních postav pohromadě?
Hádku jsme točili nadvakrát, nejdřív z jedné strany na všechny sedící a potom reakce těch na druhé straně. Do detailů rozepsaná nebyla, herci měli jen dané okruhy, o kterých měli mluvit. Hodně to stálo na Simoně Babčákové, Václavu Neužilovi a Jakubovi Žáčkovi, protože se spolu dobře znají a neměli problém si nadávat a být na sebe zlí a sarkastičtí. Problém byl jen se zvukem, protože při takové scéně si herci nesmějí skákat do řeči, ale když vás něco při improvizaci napadne, je těžké ubránit se a neříct to hned.
Scénu debaty v bytě jsme měli možnost točit na dvě kamery, ta už rozepsaná byla v podstatě slovo od slova. Vznikla tak, že jsme se s kamarády, kteří se stali předobrazem filmových postav, bavili, jako bychom spolu opravdu chtěli odjet na statek, a natočila jsem si to na video. Ze záznamu jsem si pak opisovala autentické výroky a reakce, které se použily do scénáře, ale je pravda, že některé "okrajové" výroky si tam přidali i samotní herci.
Vaše postavy se opravdu vyjadřují velmi autenticky a místo nucených hlášek z nich přirozeně padají fantastické věty. Nakolik jde o přímé citace kamarádů?
Jsou dva důvody, proč to funguje takhle. Opravdu jsem vycházela z výpovědí mých přátel, takže každá ta postava má svůj přirozeně vlastní jazyk a způsob vyjadřování. Ale taky jsem se snažila najít herce, kteří jsou schopní se vyjadřovat živě a dokážou zacházet s větami a slovy tak, jako jejich předobrazy. Řekla bych, že mají velký smysl pro humor, dokážou improvizovat, funguje mezi nimi asociační humor, nahrávají si navzájem.
V Zoufalcích je gag "na triko" Karla Gotta. Ten máte taky od kamarádů?
Zažila jsem to myslím v Dejvickém divadle v baru po představení, někdo si tam z nás udělal srandu a mě bavily ty velmi vážné reakce zúčastněných lidí. Ve filmu se mi tento "gag" ale časem tak ohrál, že už ho jako vtip neberu a byla bych ochotná jej vystříhnout. Někdo mi dokonce řekl, že je dost laciný, což je možná pravda, ale ve filmu zůstal proto, že jde o jedinou scénu, kde postavy na statku fungují jako společenství, kdy je jim spolu přirozeně dobře.
