Tak jsme konečně tady! Praho! Proč nám to sakra trvalo tak dlouho? zeptal se po několika skladbách excentrický bubeník Tommy Lee nadšeného publika. Nevíme, Tommy. Že by dlouhé roky drogové závislosti, soudních tahanic s vydavatelskou firmou, rozpadů a comebacků? Mötley Crüe byli jednou z posledních skutečně zásadních rockových kapel, které se nikdy nepředstavily v Česku – až do středečního večera, kdy zpola zaplnili pražskou O2 arenu.
Sláva a kultovní status Mötley Crüe se Česka nikdy příliš nedotkly, přesto si překvapivě mladé publikum připravilo pro kapelu tradiční uvítací ceremoniál v podobě skandovaného „Cru! Cru! Cru!“. Následovat nemohlo nic jiného než Kickstart My Heart, jeden z největších hitů kvarteta, inspirovaný předávkováním a následnou klinickou smrtí baskytaristy Nikkiho Sixxe. Ten je na pódiu nepřehlédnutelnou postavou – jeho charizma nenechává nikoho na pochybách, kdo je lídrem smečky.
Hity jako esa z rukávu Živé provedení skladeb Mötley Crüe zároveň znovu potvrdilo, že kytarista Mick Mars – který kvůli těžké degenerativní nemoci vypadá spíše jako indiánský duch – je jedním z vůbec největších mistrů rockových riffů. A také jedním z nejvíce podceňovaných: když přijde řeč na Mötley Crüe, všichni si okamžitě s úšklebkem vzpomenou na natupírované účesy z 80. let, málokdo už ale jedním dechem zmíní jednoho z nejstylovějších metalových kytaristů. Pátá položka v setlistu koncertu, nazvaná lapidárně Mick Mars Guitar Solo, měla nepochybně své opodstatnění.
Kapela jinak tahala hity jako esa z rukávů: mezi staré osvědčené klenoty se plynule začlenily novinky z comebackového alba Saints Of Los Angeles (2008), které Mötley Crüe po několika letech natočili v původní sestavě – tedy i se zpěvákem Vincem Neilem. „Nezajímá mě, jak ten kluk zpívá. Ale vypadá skvěle, holky ho budou milovat. S ním to dokážeme,“ přesvědčoval v roce 1981 Sixx své spoluhráče, aby Neilovi dali šanci. Vince Neil sice dnes zaujme spíše kulatícím se bříškem než bujnou lví hřívou jako před dvaceti lety, ale koho to zajímá? Toho chlápka to na pódiu evidentně pořád baví a to se nedá říct o všech muzikantech těsně před padesátkou, kteří hráli pro plné stadiony a teď se musí spokojit „jen“ s poloplnými halami. Ostatně spontaneita kapely byla hlavní devízou koncertu – Mötley Crüe se na pódiu opravdu bavili, to se nedá nahrát.
Hodnocení LN5 / 5 |
Finále před přídavkem patřilo hardrockovým hymnám Girls, Girls, Girls a Dr. Feelgood. Zvláště první z nich je jakýmsi trademarkem kapely: hédonistická oslava dekadentního životního stylu Los Angeles 80. let, kdy byl heavy metal a s ním i Mötley Crüe na vrcholu. Motorky, holky, muzika, holky, alkohol, holky, drogy, holky a holky. Od nikoho jiného tenhle „recept“ nezní tak přesvědčivě jako od Sixxe, Marse, Leeho a Neila.
Mötley Crüe se nikdy nesnažili nikoho přesvědčit, že jsou nejoriginálnější kapelou rockové historie. Ve středu ale znovu dokázali, že rozhodně patří mezi ty nejzábavnější. Zatímco spousta rockových bohů věkem spíše koroduje, status Mötley Crüe je dnes v jistém smyslu pevnější než kdy jindy. Tak třeba brzy na viděnou, Tommy.
Rovnou "z kotle":
