Fronta před vstupem na výstaviště, kvůli které se musel posunout koncert hlavní hvězdy prvního dne, naznačila, že letošní ročník důkladně prověří kapacitu a možnosti stávajícího areálu.
Obavy z přecpaného prostoru se ale nenaplnily, výstaviště a podhradí Ostravského hradu (a další scény na hradě a uvnitř Ostravy) ještě nějaké rezervy mají. Přesto se zdá, že jestliže budou chtít Colours Of Ostrava mohutnět, budou si muset položit nerudovskou otázku „kam s ním“.
Křehké dámy a šílený gondoliér
Opět se potvrdilo, že symbióza festivalu a jeho domovského města funguje. Návštěvník, který nechce strávit celý den cestami za hudbou, tu najde mnohá povyražení - a rozhodně ne jen v podobě výpadů do vykřičených „oddělení zábavy“ ve Stodolní ulici, o kterých se pak vyprávějí bohatýrské příběhy.
Některé způsoby, jakými se festival zviditelňoval v ulicích města, byly roztomile bizarní - jako třeba bludná tramvaj bez čísla, v níž milé slečny nabízely divákům produkty sponzorského pivovaru.
Festivalu přálo i počasí. Ve čtvrtek sice sprchlo, ale ve snesitelné míře, také sobotní a nedělní výheň se dala přežít. Jen by člověk rád věděl, co strašného se stalo ze čtvrtka na pátek, že pořadatelé ze dne na den opět zakázali vnášení vlastních nápojů v petlahvích do areálu. Jestliže loňský „Kalrz“ (domorodci o festivalu občas opravdu mluví v mužském rodě) kulminoval v neděli večer strhujícím koncertem Roberta Planta, tentokrát byl hlavní důraz kladen na sobotní večer.
Tehdy vystoupili na hlavní scéně, „na asfaltu“ v podhradí, Gipsy Kings, kteří také přitáhli nejvíce lidí. Nezklamali - to ani v nejmenším - na mimořádné zážitky tam ale byli jiní výtečníci.
Byl to hned čtvrteční návrat Gorana Bregoviče s vtipnými citacemi Pochodu padlých revolucionářů a nezbytným Kalašnikovem ve finále. Čtvrteční rozjezdový program byl vůbec dramaturgickou výhrou: kombinace Gipsy.cz, jejichž renomé zaslouženě stoupá, Bregoviče a kapely Kryštof, kterou její Ostravané milují, zafungovalo stoprocentně.
Pátek byl asi nejnabitější. Ne všechno klaplo - Salsa Celtica slibovala zajímavé spojení zdánlivě nespojitelného, ale průnik množin se nekonal. Nejméně tři koncerty lze zařadit k vrcholům festivalu. Byl to démonický Ital Vinicio Capossela, který by zaujal i bez nálepky „italského Waitse“: šílený gondoliér zdatně prznil sladké melodie své otčiny a styly střídal jak převleky.
Byly to i CocoRosie, jakkoli by jim víc slušel dřívější start, a tudíž i méně opotřebované publikum, na půlnoc byl tenhle chod hodně těžký. A z doslechu i závěrečný Coldcut, na nichž přítomní velmi doceňovali kombinaci důvtipných projekcí a svižné hudby.
