Devatenáct let trvání Primavery byl festival přijímán všeobecně pozitivně, jak po stránce organizační, tak programové. Svoji gigantickou současnost doslova vydupal z ničeho postupnými kroky. To si člověk mohl uvědomovat během pobytu prakticky nepřetržitě, protože pořadatelé vymysleli skvělý způsob, jak pamětníkům připomenout a nepamětníky seznámit s historií prostřednictvím kelímků na nápoje.
Ty byly potiskem věnovány každému ročníku s výpisem účinkujících – a kdo měl to štěstí, že se mu dostal do ruky ten s vročením 2001, zjistil, že vlastně jediným dodnes trochu známým jménem programu prvního ročníku byl americký DJ Armand van Helden, jinak samí v podstatě zapomenutí účinkující. Dnes je Primavera Sound největší kontinentální akcí tohoto typu, své „franšízy“ má v Portugalsku, ve Spojených Státech i v Jižní Americe a – v barcelonském hlavním centru letos nebylo k hnutí.
Po prvním večeru ve čtvrtek 2. června se sociální sítě i světový tisk, který festival sleduje, zaplnily katastrofickými zvěstmi o zahlcení areálu, o „přeprodání“ kapacity festivalu. Ačkoli to přímo na středomořsky rozjuchaných tvářích návštěvníků nebylo první večer příliš vidět, půlhodinové fronty na „kadibudky“ a snad ještě delší u stánků s nápoji a jídlem, neustále padající internetové připojení a s ním i terminály bezhotovostního placení, o nedostatku pitné vody nemluvě, bylo evidentní, že právě to byl zásadní problém, který museli pořadatelé doslova přes noc vyřešit.
Hned v pátek přišli s omluvou, slibem řešení, ale také s obhajobou, že Parc del Fórum je dimenzován na 95 tisíc návštěvníků, zatímco podle prodaných vstupenek se jich v areálu pohybovalo „jen“ 65 tisíc. Ke cti pořadatelů dlužno zdůraznit, že od pátku se objevily na několika místech stánky s vodou zdarma, fronty na všechno dostaly snesitelnou délku (patrně byla obsluha posílena o profesionály, kteří netápali) a na toaletu se člověk měl šanci dostat bezbolestně vždy, když bylo potřeba. A mohl se tedy v klidu a pohodě věnovat tomu, kvůli čemu sem přišel, tedy skvělému hudebnímu programu.
Skvělí headlineři
Oporou každého festivalu jsou samozřejmě jeho hlavní jména – a platí to i na Primaveře, byť jinak je její idea postavena na trošku jiných, spíše alternativních základech. Mezi těmi letošními jednoznačně kralovali dva. Nejsilnější koncert s dalekým odstupem odehrál Nick Cave s kapelou The Bad Seeds. Bylo to jejich první festivalové hraní od roku 2018 a bylo evidentní, jak si zpěvák, který se z naprostého undergroundu propracoval mezi masově přijímanou špičku, úspěch užívá.
A to i přesto, že před nedávnem přišel už o druhého, tentokrát dospělého syna – a oběma zemřelým potomkům věnoval křehkou baladu I Need You. Jeho výběr repertoáru sahal od nejstarších skladeb typu From Here To Eternity, Tupelo či Mercy Seat, přes hity středního období jako The Ship Song nebo Red Right Hand, až po skladby z posledních alb, která ve studiové podobě působí velmi odlišně, zatímco v kontextu celého koncertu dokonale zapadaly. Uhrančivá komunikace s publikem je Caveovou doménou a ani v tomto ohledu neponechal zpěvák v Barceloně nic náhodě.
Vynikajícím blokem do programu přispěl americký hudební chameleon Beck, který se během svého programu vybraného z celé kariéry beze švů měnil z experimentátora v naprostého tradicionalistu, z indiepopaře v rockera, folkaře či bluesmana, a nikoho nenechal na pochybách, že patří k nejpozoruhodnějším, nejvíce tvůrčím osobnostem současné popové scény. Je dobře, že se díky festivalu Metronome Prague na obě tyto show, tedy Cavea i Becka, můžeme 23. a 24. června těšit také v Praze na festivalu Metronome Prague.
Mezi další kvalitní sety headlinerů bezesporu patřili The National se svými mainstreamovými písničkami „pro starší a pokročilé“, nadšeně přijímanými ovšem i přítomnými teenagery, anebo Gorillaz zpěváka a spojovatele kultur Damona Albarna. Jejich členitý program, který vzal posluchače doslova na cestu kolem celého světa, byl dokonalou ukázkou toho nejlepšího významu slova multikulturalismus. Což ostatně platí pro celý festival.
Ženské hlasy a alternativa
Primavera Sound je jedním z těch festivalů, které si zakládají na tom, že dávají velký prostor ženským hlasům. Snad s výjimkou americké countrypopové zpěvačky Kacey Musgravesové, která se dotýkala kýče, nešlápla dramaturgie vedle a předvedla celou stylovou šíři mimořádných interpretek, od stále hlasově brilantní dvaaosmdesátileté soulové veteránky Mavis Staplesové po neúnavnou experimentátorku a hlukovou kytaristku Kim Gordonovou z někdejších Sonic Youth, od bezchybné rockové písničkářky Sharon Van Ettenové přes mladinkou nesmírně talentovanou R&B zpěvačku Jorju Smithovou až po čerstvý objev mírně experimentujícího flamenka Maríu José Llergo.
A jednou z nejpodstatnějších dramaturgických linií Primavery jsou také koncerty kapel, které si pořadatelé festivalu, dnešní zhruba padesátníci, oblíbili v době, kdy sami začínali pobírat hudební rozum, mnohdy kapel, které si na Primaveře odbývají po dlouhých letech nový debut před opravdu velkým publikem. Někdy to úplně stoprocentně nevyjde, jako americkým indierockerům Pavement, někdy je to naopak až nečekaně velký zážitek, jaký přišel s koncertem britských klasiků gotického rocku Bauhaus. Mnohé kapely mají na festivalu „inventární číslo“, jako Shellac někdejšího producenta Nirvany Stevea Albiniho, nebo noiserockové legendy Dinosaur Jr. či Yo La Tengo, jejichž silný koncert patřil k těm nejnezapomenutelnějším z celého prvního víkendu.
Festival dála pokračuje ve čtrnácti barcelonských klubech, od malých až po sály pro několik tisíc diváků, a představí se na něm řada nových nadějí, ale i veteránů a velkých hvězd dneška, ať je to Beck, britská raperka Flohio (také nadcházející host Metronome Prague) nebo její krajan, progresivní jazzový saxofonista Shabaka Hutchings, který je kurátorem celého jednoho klubového večera.
