Po Vinobraní tedy v krátkém čase další odskok do dnes skoro odstaveného žánru. Je to nápadité o to víc, že tato operetní jednoaktovka se naposledy hrála v Karlíně asi před patnácti lety a samozřejmě „na vážno“.
Líza Renaty Rychlé má šmrnc
Suppé, vrstevník Johanna Strausse mladšího, zpracoval offenbachovsky mytologické téma o sochaři Pygmalionovi s hudebním vtipem (od mazurky až po valčík) a nová inscenace Jana Schmida ho originálně využívá. A nejen Suppého: Kořínek do hudební tkáně inscenace zakomponoval i jiné motivy, které se různě k příběhu vztahují, kromě toho se herci občas „neudrží“ a zanotují i šlágry z My Fair Lady.
Pygmalióna nedávno uvedlo Národní divadlo, a i když nelze srovnávat jablka a hrušky, tedy rozvernou poetiku Ypsilonky s ambiciózní snahou po závažné umělecké výpovědi na naší první scéně, má nová inscenace mnohem větší energii, je živá a zábavná. Především ale disponuje výtečnou Lízou - Renatou Rychlou. Je přirozeně komediální, přesně cítí zvolený styl a jistě by obstála i v tradičně pojatém Pygmaliónovi. Květinářku, která se podrobí jazykovým experimentům profesora Higginse zkrátka hraje s vervou, ale bez přehánění.
Ušpiněná holka se promění v duchaplnou krásku - Rychlá odehraje to, co je jí předepsáno a zároveň se dokáže pohybovat v ironické rovině, která charakterizuje celou inscenaci. Petr Vacek je ovšem jako Higgins docela nevýrazný, ba dokonce i místy nudný. Snaživě sice na Lízu huláká, mustruje ji, ale bez šťávy. Nejvíc se mu daří ve scéně s matkou, která jej peskuje za špatné mravy (dloubání v nose apod.) Lépe se s plukovníkem Pickeringem popasoval Pavel Nový, který se starosvětsky dvoří Líze, připomínaje dobráckého hafana. Jan Schmid podle svého zvyku hraje a vymýšlí a starého cynika Shawa obohatil mnoha textovými odbočkami, drobnými improvizacemi a legráckami. Posílil některé postavy, například paní Higginsovou (Jana Synková). Ta se zjevuje v nečekaných okamžicích, pronáší komentáře nejen ke stavu jazyka a kromě toho vlastní podivné služebnictvo - židláky, kteří rozestavují židle pro hosty. Jeden je trdlovitým homunkulem a druhý křížencem psa a bůhvíkoho ještě. Exceluje tu Roman Mrázik: má něco z Evžena Jegorova a zároveň připomíná semaforského pana Balcara. Jako frankensteinovský židlák předvádí brilantní pohybovou klaunérii, jako Ind levituje a v roli maďarského polyglota mužně práská knírem (na premiéře elegantně zadržel i jeho nezadržitelný pád).
Režie si pohrává i s dalšími postavami. To, jak jimi v inscenaci posunuje, jakoby ještě komentovalo, co Shaw napsal, a nabízelo pohled z jiného úhlu. Z paní Eynsfordové -Hillové (Lenka Loubalová), její dcery (Jiřina Mencáková) a syna Fredyho (Petr Vršek) vytvořil Schmid ztřeštěnou trojici, která se cpe, kam nemá, zasahuje do děje; kouzelné jsou okamžiky, kdy milostivá Eynsfordová a paní Higginsová konverzují v kvokavě bezobsažném duetu. Paní Pearcovou hraje Jakub Slach, coby vousatá parodie důstojného služebného ducha. I Doolittle (Ladislav Gerendáš) je jiný a jeho komentáře jsou ironickým kontrapunktem k původní postavě. Režisér samozřejmě zacvičil i se závěrem...
Životnost Ypsilonky možná spočívá i v tom, jak se různé tituly pod dotekem její poetiky proměňují a získávají nové významy. Pygmalión je dalším zdařilým příkladem.
Líza Renaty Rychlé má šmrnc
Suppé, vrstevník Johanna Strausse mladšího, zpracoval offenbachovsky mytologické téma o sochaři Pygmalionovi s hudebním vtipem (od mazurky až po valčík) a nová inscenace Jana Schmida ho originálně využívá. A nejen Suppého: Kořínek do hudební tkáně inscenace zakomponoval i jiné motivy, které se různě k příběhu vztahují, kromě toho se herci občas „neudrží“ a zanotují i šlágry z My Fair Lady.
Pygmalióna nedávno uvedlo Národní divadlo, a i když nelze srovnávat jablka a hrušky, tedy rozvernou poetiku Ypsilonky s ambiciózní snahou po závažné umělecké výpovědi na naší první scéně, má nová inscenace mnohem větší energii, je živá a zábavná. Především ale disponuje výtečnou Lízou - Renatou Rychlou. Je přirozeně komediální, přesně cítí zvolený styl a jistě by obstála i v tradičně pojatém Pygmaliónovi. Květinářku, která se podrobí jazykovým experimentům profesora Higginse zkrátka hraje s vervou, ale bez přehánění.
Ušpiněná holka se promění v duchaplnou krásku - Rychlá odehraje to, co je jí předepsáno a zároveň se dokáže pohybovat v ironické rovině, která charakterizuje celou inscenaci. Petr Vacek je ovšem jako Higgins docela nevýrazný, ba dokonce i místy nudný. Snaživě sice na Lízu huláká, mustruje ji, ale bez šťávy. Nejvíc se mu daří ve scéně s matkou, která jej peskuje za špatné mravy (dloubání v nose apod.) Lépe se s plukovníkem Pickeringem popasoval Pavel Nový, který se starosvětsky dvoří Líze, připomínaje dobráckého hafana. Jan Schmid podle svého zvyku hraje a vymýšlí a starého cynika Shawa obohatil mnoha textovými odbočkami, drobnými improvizacemi a legráckami. Posílil některé postavy, například paní Higginsovou (Jana Synková). Ta se zjevuje v nečekaných okamžicích, pronáší komentáře nejen ke stavu jazyka a kromě toho vlastní podivné služebnictvo - židláky, kteří rozestavují židle pro hosty. Jeden je trdlovitým homunkulem a druhý křížencem psa a bůhvíkoho ještě. Exceluje tu Roman Mrázik: má něco z Evžena Jegorova a zároveň připomíná semaforského pana Balcara. Jako frankensteinovský židlák předvádí brilantní pohybovou klaunérii, jako Ind levituje a v roli maďarského polyglota mužně práská knírem (na premiéře elegantně zadržel i jeho nezadržitelný pád).
Režie si pohrává i s dalšími postavami. To, jak jimi v inscenaci posunuje, jakoby ještě komentovalo, co Shaw napsal, a nabízelo pohled z jiného úhlu. Z paní Eynsfordové -Hillové (Lenka Loubalová), její dcery (Jiřina Mencáková) a syna Fredyho (Petr Vršek) vytvořil Schmid ztřeštěnou trojici, která se cpe, kam nemá, zasahuje do děje; kouzelné jsou okamžiky, kdy milostivá Eynsfordová a paní Higginsová konverzují v kvokavě bezobsažném duetu. Paní Pearcovou hraje Jakub Slach, coby vousatá parodie důstojného služebného ducha. I Doolittle (Ladislav Gerendáš) je jiný a jeho komentáře jsou ironickým kontrapunktem k původní postavě. Režisér samozřejmě zacvičil i se závěrem...
Životnost Ypsilonky možná spočívá i v tom, jak se různé tituly pod dotekem její poetiky proměňují a získávají nové významy. Pygmalión je dalším zdařilým příkladem.
