Ritchie Blackmore je (a přese všecko, co zazní dále, už zůstane) jedním z nejuznávanějších hardrockových kytaristů, naprosto stylotvornou osobností. Když byl v čele Deep Purple, kapela dosáhla svých největších vrcholů. A původní Rainbow, které sestavil poté, co z Deep Purple pro neshody poprvé odešel, měli také vysokou úroveň.
Pak se v 80. letech do „Párplů“ na skoro deset let vrátil (v letech 1991 a 1993 s nimi hrál v Česku) a po zřejmě definitivním odchodu se v podstatě odvrátil od rockové hudby. Protože projekt Blackmore´s Night, ve kterém se převléká za renesančního trubadúra a hraje druhé housle své manželce Candice Night, lze označit různě, ale za rockovou kapelu rozhodně nikoli.
Proto fanoušci klasického hardrocku zbystřili, když omlazení Rainbow ohlásili v roce 2015 návrat na scénu. To očekávání bylo tak velké, že se pořadatelé pražský koncert nebáli dát do O2 Areny - a ta byla z minimálně dvou třetin opravdu zaplněná.
Kladem i záporem koncertu současně byl jeho program. Na jedné straně má Blackmorea většina posluchačů spojeného pořád ještě s Deep Purple a tak byly jejich hity, které písničky ze starého repertoáru Rainbow jasně převálcovaly (mj. Black Night, Child In Time, Mistreated, samozřejmě i Smoke On the Water), mohutně aplaudovány. Protože to prostě jsou skvělé písně.
Na stranu druhou se vlastně jednalo o nedopatření, protože Rainbow byli vždycky kapela se svébytným (čímž nemá být řečeno, že oproti Deep Purple lepším nebo horším) výrazem a ten se v tak podivném mixu dost ztratil. Vkrádá se sice uštěpačná poznámka, že to tak bylo lepší, ale objektivně budiž připomenuto, že návštěvníci si koupili lístky na Rainbow, nikoli revival Deep Purple (jakkoli nikdo nezpochybňuje, že si Blackmore může hrát svoje písničky třeba s čertem).
Dalším zásadním problémem koncertu byla ovšem kupodivu i samotná interpretace. Explozivní a přitom sofistikované hře Ritchieho Blackmorea jako by byl bůhvíkde konec, jeho sóla byla většinou nudná, jen odehraná z jakési povinnosti. A energie, souhra kapely a její soudržnost, ta nesahá tomu, co předvádějí Blackmoreovi bývalí veteránští kolegové z Deep Purple (jak jsme viděli na stejném místě vloni) ani po kotníky.
A to platí i pro zpěváka Ronnieho Romera, který je celkem slušný ve středních polohách, ale chybí mu osobitost a v extrémních výškách, jako je třeba purplovská Child In Time, i dobré ladění. Svým předchůdcům v kapele, zejména Ronniemu Jamesovi Diovi, se vůbec nemůže rovnat. Byť je třeba uznat, že si v některých písničkách, například I Surrender, snažil najít svoji cestu. Takové střídmé momenty ale bohužel zklamání z celku nezažehnaly.
