RECENZE: Absolutno - Kabaret o konci světa. Katastrofa v kabaretním balení

Důležitým hybatelem vzniku díla byla i dramaturgyně Tereza Marečková, což lze vyčíst ze zajímavého programového průvodce, v němž popisuje čapkovský výzkum, který absolvovala spolu s herci.

Jevištní dílo v režii Anny Davidové však s předlohou souvisí jen velmi volně a především, obávám se, znejasňuje výchozí zápletku. Továrník, ve hře podnikatel Bondy (Václav Neužil) se díky přečtení inspirativního inzerátu v novinách dostane ke svému bývalému spolužákovi Markovi (Jaroslav Plesl), který vynalezl přístroj na výrobu absolutna, v jehož blízkosti prožívají všichni náboženské vytržení. Podnikatel, inspirován zážitkem na vlastní kůži, začne jednat, tedy s vynálezem podnikat. Lidé se proměňují k lepšímu, ovšem tak „absolutně“, že přestanou fungovat jejich profánní potřeby, ekonomika se hroutí, za správný duchovní postoj jako jediný považují pak různá hnutí jenom ten svůj (zasáhne to pochopitelně i stávající strukturu církví) a nakonec dojde k válce vycházející z třenic, jejichž rozbuškou bylo ono absolutno.

Vše je v pohybu

Na jevišti ovšem Bondy i Marek fungují bez úvodní rozehrávky, vše je už v pohybu, inscenace začíná neodolatelným výstupem Simony Babčákové v roli postavy, která si je jistá svým duchovním posláním. Kabaretní forma fabuli tříští, přesněji řečeno nepočítá s ní. Konferenciér (Lukáš Příkazký) v kýčovitě lesklém stříbřitém kostýmu uvádí momentky z příběhu jako jednotlivá čísla prokládaná songy (u těch cizojazyčných běží titulky). Komponista Ivan Acher, jehož hudební vklad do mnoha českých inscenací oceňuji, si tentokrát vybral oddechový čas. Z dějově nosné části Čapkovy předlohy (druhou částTovárny tvoří už satirické fejetony o vzniku a fungování roztodivných duchovních hnutí) se v kabaretu objevuje figura jednoho z lidových „apoštolů“, bagristy Kuzendy ve spontánně odzbrojující interpretaci Tomáše Jeřábka. Je možná na škodu, že scénář do jevištního celku nezabudoval také jeho konkurenta kolotočáře Bindera. Dramaticky nosnými dialogy Bondyho a Marka, kteří katastrofické třeštění odstartovali, vzbudí zkušení dejvičtí herci Neužil a Plesl vždy na čas naději, že by mohlo dojít ke katarznímu divadelnímu zážitku. Kabaretní forma ovšem jejich herecké kreace vždy „včas“ přeruší.

Břitký lesk nábytku

RECENZE: Persony v Divadle Na zábradlí. Osobní průvodce Ingmarem Bergmanem

Abych nebyl nespravedlivý, epizoda ve Vatikánu, kdy se vedení katolické církve začíná zbavovat upjatosti postupným odkládáním svršků a do nesmělého náznaku tance k tomu zní „profláknutý“ italský šlágr Lasciatemi cantare, má svůj jevištní půvab. Stejně tak razantním humorem nešetřící aktualizované setkání světových politiků se suverénními reprezentanty silových mocností Ruska v podání Tomáše Jeřábka a USA ztělesněných Simonou Babčákovou, přičemž islámský delegát (delegátka!?) v tradičním nikábu má problémy s konzumací občerstvení přes maskovanou tvář.

Scénografii dominuje opět stříbřitý lesk na nábytku i stěnách, český vklad osudového vynálezu jako by podtrhovaly věže svatovítského chrámu, promítané na revuálku. Přes úctu ke kvalitnímu hereckému souboru, ale zároveň při pochybnostech o zacílení této dejvické novinky si troufnu tvrdit, že opus bude v řadě nadprůměrných počinů této scény patřit k těm zapomenutelnějším.