RECENZE: Obojaký Kunderův návrat. Inscenace připomíná vzácného brouka ve vitríně

Křísit ikonické texty brněnského rodáka a jednoho z nejslavnějších i nejúspěšnějších spisovatelů českého původu se může zdát jako dramaturgická frajeřina i dobře vymyšlený, zcela legální marketingový kalkul. Glaserova inscenace je obojím. Diskutabilnější bude její recepce zejména mladší částí publika. 

Prolomit mlčení a distanc, který Kundera drží nejen od svojí dramatické prvotiny z roku 1962, ale i od českého prostředí a uvádění jeho prací v tuzemském uměleckém provozu, byl jistě záslužný čin. A vynášení i démonizace Kunderova života po Novákově loňské kontroverzní monografii marketingově vykonaly pro možné stržení diváckého zájmu také nemalou službu.

Majitelé klíčů bývají označovaní za dramatický majstrštyk druhé poloviny minulé století. O lecčems svědčí i pozoruhodný fakt, že tuto modelovou hru z období protektorátu uvedlo jen mezi lety 1962-1963 čtrnáct (!) českých divadelních scén. A to nemluvím o zahraničních nastudováních od Moskvy přes Frankfurt, Paříž až po Montevideo. 

Po pětapadesáti letech dějově sevřená jednoaktovka ovšem zestárla. Vše se odehraje v devadesáti minutách (přesně od 7.30 do 9 hodin) jednoho nedělního dopoledne ve dvou pokojích rodinného bytu manželů Krůtových ve Vsetíně. Druhou rovinu hry představují čtyři vize hlavní postavy – sedmadvacetiletého nedostudovaného architekta Jiřího Nečase. Tyto vize jsou do děje vsazeny a vyjadřují chvíle nezvratných rozhodnutí protagonisty.

Kundera místy s až cynickým humorem konfrontuje dva světy (konformitu maloměšťáků s odbojáři a bojovníky za pokrok), dvě optiky (chronologicky řazený děj kontra Jiřího halucinační, myšlenkově emancipační vidiny) a zpochybňuje naoko kontrastní polohy velkých dějin a osobní, intimní historii protagonisty, který je tady vrahem, ale i tak zůstává hrdinou.

Udavači a práskači

Lze si jistě představit, že v době ideologických agitek (Pavel Kohout v té době uvedl svoji hru Říkali mi soudruhu), nejen díky nezvyklé konstrukci (řada dialogů různých míst se tady překrývá) ale i díky figuře domovníka Sedláčka, představitele české kolaborace, udavačství a práskačů hra u diváků dobově jistě silně rezonovala. Donašečů a informátorů na různý způsob v našem národě jistě ani dnes neubylo, o blahobytné, žírným kapitalismem prorostené šosáky myslících jen na svoje také není nouze, ale Kunderova hra dnes tolik nepřiléhá k naší současnosti. Jistá vázanost této aktovky na socialistické prostředí nebo komunistický odboj dnešní mladé už tolik nerozruší.

Glaser se ve svojí inscenaci snaží až pietně traktovat tuto Kunderovu otevřenou, jízlivou polemiku s maloměšťáckou omezeností, konvenčním uvažováním o závětří stádní rodiny, jejích uťápnutých představ o spořádaném životě bazírujících jen na vlastním prospěchu a blahobytu. V divadelně moderním balení inscenace ponejvíce připomíná skvěle oblečený historický obrázek (kostýmy Markéta Sládečková) z těžkých časů fašistické okupace. Glaser sice všechna naznačená témata i jmenované kontrasty v devadesátiminutovém večeru otevírá, jejich pomyslná aktuálnost je nasnadě a z inscenace ani moc neprýští.

Na funkční scéně Pavla Boráka vidíme vedle sebe na vyvýšených pódiích dva pokoje (nemají obvodové zdi) a desítky tikajících hodin, jak to předepsal autor. Režie se snaží text rozžít také zvnějšku třeba prudkým i světelnými střihy, změnou svícení, chce takto vizuálně povýšit jeho vnitřní energii. V jedné z vizí sjedou do hry stínů a siluet desítky výmluvných oprátek.

Majitelé klíčů jsou jedním z prvních textů nové vlny tzv. modelové dramatiky, která pronikla počátkem 60. let vlivem překladů her Friedricha Dürrenmatta a pro niž jsou charakteristické typizované, psychologicky neprokreslené postavy. Také herci v Brně jsou nyní zejména nástrojem pro rozvíjení vytvořené situace, herecké výkony jsou jakoby demonstrativním prostředkem v dramatické technice do sebe vložených, navzájem kontrastujících a simultánně rozvíjených dialogů.

Asi nejsilněji v této inscenaci rezonuje téma konformismu, které výtečně v roli maloměšťáků Krůtových předvádějí Tereza Groszmanová a Petr Kubes. U Jakuba Svojanovského (v hlavní roli Jiřího) lze zahlédnout herecké víření od uvědomělého mladíka až po figurku semletou okolnostmi. Mladí tady ale trochu figurkaří.

Preparovaný brouk ve vitríně

Glaser diváka sice srozumitelně provede více rovinami a liniemi dramatického vyprávění, umí konfrontovat několik subjektivních perspektiv různých hrdinů a poradí si s víceúrovňovou dialogizací příběhu. Výsledek však připomíná pohled na vzácného preparovaného brouka přes sklo vitríny. Tušíte jeho dávnou krásu, jeho živost vám však uniká. A tak se logicky ptáte, jestli tohoto Kunderu v Brně právě neukazují taky jen tak pro parádu, nebo jestli „jen“ chtěli vrátit slavného autora do města, v němž se narodil a jehož zemské knihovně věnoval nedávno svůj archiv.