Nick Cave vydal s kapelou The Bad Seeds poslední studiové album Ghosteen na podzim roku 2019. Znělo hodně alternativně, pro Cavea typické instrumentace a písňové stavby byly rozrušeny, jak jen to šlo, to vše ve prospěch textové výpovědi, která navazovala na předchozí titul Skeleton Tree a snažila se opět vypořádat se zpěvákovými pocity po tragickém úmrtí jeho dospívajícího syna.
Vzhledem k hudební formě nahrávky byli všichni zvědavi, jak se Caveovi podaří přenést hudbu z alba na pódium a „zapustit ji“ mezi starší songy, bez kterých by se jistě repertoár koncertů neobešel. Jenomže koronavirová pandemie vykonala své a Cave s kapelou museli velké světové turné plánované na rok 2020 přesunout. Nejprve na rok 2021 a jak nedávno vyhlásili, ani v něm se nakonec šňůra neuskuteční; budeme-li mít štěstí, Nicka Cavea uvidíme až v roce 2022.
Konec trilogie?
V reakci na zrušení turné se rozhodl Nick Cave k radikálnímu kroku: naplánoval si stream sólového koncertu jen s klavírem, ten je zpětně k dispozici ve videoverzi a také jako zpěvákovo nové živé album.
Společně s režisérem Robbiem Ryanem zvolili minimalistickou „show“ v maximalistických kulisách, což byl téměř geniální nápad, který vizuální složku posunul o patro výš. Zatímco na tak intimní podání Caveových písní by „na první dobrou“ člověka napadlo spíš prostředí malého klubu, Ryan Cavea usadil ke klavíru uprostřed velkého sálu bez diváků. Osamělost hudebníka, zvlášť ve chvílích, kdy by se za normálních okolností po dohrání písně ozval potlesk, je doslova hmatatelná a funguje skutečně jako katalyzátor emocí - jak protagonistových, tak divákových resp. posluchačových.
Film (těžko jej označit za daných okolností za koncertní v pravém slova smyslu) považuje Cave za poslední díl trilogie, která začíná (para)dokumentem 20,000 Days on Earth (2014) a pokračuje dokumentem One More Time with Feeling (2016), který zachycuje nahrávání alba Skeleton Tree bezprostředně po smrti zpěvákova syna.
Jenomže nějakou zásadní společnou linii kromě protagonistovy osoby lze jen těžko nalézt, každý snímek vznikal za radikálně odlišné situace (v tomto ohledu se vymyká hlavně první jmenovaný, kdy byl ještě Cave spokojeným otcem). To ale není nijak podstatné, i sám o sobě film Idiot Prayer prostě obstojí.
Bez studiových kouzel
A totéž platí i pro album, přinášející jedenadvacet písní a úvodní recitovaný text. Pravda, lze oprávněně namítnout, že stopáž je možná poněkud předimenzovaná. Zvlášť vzhledem ke skutečně na dřeň základního klavírního doprovodu osekaným aranžmá a také „pomalým a ještě pomalejším“ tempům všech písní. Dokonce i původně tak energické songy, jako jsou staríé klasiky Mercy Seat nebo Papa Won’t Leave You, Henry hraje Nick Cave v baladické podobě )ne že by ztrácely na působivosti).
Ale vyladí-li se posluchač na Caveovu kontemplativní náladu, nechá se tou víceméně jednolitou atmosférou unášet a spíše si vychutnává drobné detaily, melodické nuance anebo, ve věci provedení, citové záchvěvy zpěvákova hlasu. Repertoár je navíc chytře vystavěn tak, že v průběhu poslechu vlastně narůstá zvědavost, co přijde dál, a přestože program rozhodně není stavěn prvoplánově z hitů právě těch pár z nejslavnějších Caveových písní je řazeno do druhé poloviny a až na úplný konec setu.
Není příliš divu, že při sestavě repertoáru vycházel Cave, pro kterého sólové vystupování s klavírem není zase tak neobvyklé, jak by se mohlo zdát, z velké části ze svého alba The Boatman’s Call (1997) - principu tohoto koncertu se svou náladou blíží nejvíce.
Pozoruhodná je nejen jediná zcela nová skladba Euthanasia, ale hlavně fakt, že dvě písně z Ghosteen, Waiting for You i závěrečná Galleon Ship obstojí i bez syntezátorů a studiových kouzel.
