RECENZE: Poválečný boj o život. Vysoká dívka se tyčí nad většinu současné produkce

Tím běžným životem je samozřejmě existence v Stalinově Sovětském svazu promořeném tajnou policí, gulagy a strachem, ale zrovna tahle okolnost nemá pro příběh nějak určující význam, i když je v něm zčásti přítomná. Pro Balagova, který se hlásí k inspiraci knihou Světlany Alexijevičové Válka nemá ženskou tvář, je podstatný zejména přechod mezi módem války a míru, přičemž do mírového období si jeho postavy nesou enormní nálož fyzických, duševních a emocionálních zranění.

Do poválečného Leningradu, který se vzpamatovává z následků drastické blokády, nemocnice má plné válečných invalidů a jen s obtížemi zajišťuje svým obyvatelům podmínky k přežití, umístil Balagov příběh bolestně provázaného vztahového čtyřúhelníku. Titulní hrdinka Ilja alias Dylda (které by v českém překladu spíš než Vysoká dívka slušela lehce pejorativní přezdívka Bidlo) je nešťastnice, jež se vymyká normálu svým zjevem i chováním.

Vysoká, netykavá a ostražitá mladá žena trpí po válečném úraze epileptickými záchvaty, kvůli nimž byla už dříve propuštěna z armády. Do Leningradu, kde pracuje jako ošetřovatelka, si z fronty přivezla neduživého synka své přítelkyně Máši a okolí jej považuje za jejího vlastního syna. Těsně před návratem Máši z války chlapec tragicky zemře a Máša, vinou zranění neplodná, požaduje po oddané Ilje, aby jí porodila nové dítě. Vybere pro něj i otce, vedoucího lékaře z nemocnice (který ovšem o roli inseminátora vůbec nestojí). A do intenzivního emocionálního vřídla se vetře ještě mladíček Saša z dobře situované rodiny komunistické „šlechty“, kterému energická Máša učarovala a on se s ní hodlá oženit. Síť bolestných, z velké části patologických vztahů překrývá a dusí to, co by mohlo být základem pro nový život. Cesta k němu je pro obě dívky složitá a možná i marná.

Citlivá a zároveň krutá a místy i sarkastická studie zmrzačených životů se odehrává v působivě vyladěném vizuálním prostředí, kde se důraz na autenticitu dobových prvků snoubí s výraznou barevnou stylizací obrazů. Výsledkem je intenzivní, místy až horečnatý zážitek postapokalyptické atmosféry. Hlavní hrdinka prochází dějem jako živoucí přízrak, zraněná, poznamenaná ztrátou i nenaplněnou touhou a budí soucit i strach zároveň.

Portrét lidí, kteří se po druhé světové válce snaží zapustit nové kořeny do zdevastované půdy, je zčásti modelový, efektně konstruovaný a přizpůsobený dnešním akcentům. To někoho může poněkud rušit, na druhé straně je to legitimní (a možná dokonce ten nejúčinnější) způsob, jak se vztáhnout k historické látce. I díky tomu se Vysoká dívka tyčí nad většinou produkce, kterou lze v současné době zhlédnout v kinech.