RECENZE: Vzpoura dvorního šaška. Absence velkého plátna je v případě Manka bolestně cítit

Snímek Občan Kane z roku 1941, jejž natočil Orson Welles v pouhých čtyřiadvaceti letech, je považován za jeden z nejlepších (ne-li úplně nejlepší) filmů všech dob. Jeho ústřední postavou je mediální magnát, po jehož smrti se hledá klíč k jeho neproniknutelné osobnosti. Od počátku nikdo nepochyboval, že předlohou pro postavu vzdorovitého, cílevědomého, bezskrupulózního a nakonec vnitřně vyhořelého a všemi opuštěného Charlese Fostera Kanea je vydavatel a politik William Randolph Hearst.

Ten byl na rozdíl od filmové postavy v době uvedení snímku živý a aktivní – pokoušel se distribuci Wellesova díla zabránit, a to prý zejména kvůli tomu, že je ve filmu zobrazena Kaneova druhá manželka coby zoufale netalentovaná operní zpěvačka. Viděl v tom urážku své milenky, herečky Marion Daviesové. Sám Welles se přitom později proti takovému zjednodušení ohradil a Daviesové složil poklonu.

Občan Kane snahy o bojkot přestál a byl nominován na Oscara v devíti kategoriích; zvítězil v jediné: zlatou sošku za scénář získali společně Welles a zkušený scenárista Herman Mankiewicz. Právě na něj nyní upírá pozornost film, který do jisté míry podobně jako Občan Kane rozkrývá motivace vedoucí ke vzniku monumentálního a znepokojivého fenoménu. Jak se stalo, že scenárista, který se dlouho těšil přízni W. R. Hearsta a spoluzakladatele studia MGM Louise B. Mayera, byl zván do jejich společnosti a oblíben coby „dvorní šašek“, stvořil tak nesmlouvavou analýzu magnátovy osobnosti? 

Kde se vzala kontroverzní postava nešťastné pěvkyně Susan Alexanderové, když Mankiewicze a Hearstovu milenku Marion Daviesovou pojily (rozhodně ve Fincherově filmu) velké vzájemné sympatie a respekt? Proč Mankiewicz, který původně souhlasil s tím, že nebude uveden v titulcích Občana Kanea, nakonec změnil názor? A nezasloužil by si náhodou Oscara za scénář sám, bez Wellesovy spoluúčasti?

Poslední otázka rozvířila debaty už v 70. letech, kdy kritička Pauline Kaelová v časopise New Yorker vystoupila s hypotézou Wellesovy scenáristické neúčasti (a vyvolala bouři nesouhlasu). Film Mank, jehož scénář napsal otec režiséra Davida Finchera Jack Fincher už v 90. letech, s touto verzí pracuje bez pochybností a Wellesovo uvedení coby spoluscenáristy Občana Kanea ukazuje jako křivdu na Mankiewiczovi.

Tématem filmu však není jen spor o plné nebo částečné autorství. Mank ukazuje, jak hluboce prožitá a osobní byla pro Mankiweicze témata prostupující Občanem Kanem, co vše (na rozdíl od mladého Orsona Wellese) prožil ve světě showbyznysu a médií a v bezprostřední blízkosti jeho hybatelů.

Hollywood v hlavní roli

Děj snímku je rámován Mankovým pobytem v rezidenci v kalifornském Victorville: zotavuje se tam z autonehody a zároveň se snaží ve spolupráci s mladou britskou písařkou v šibeničním termínu splnit Wellesovu objednávku. Cynik s dobrým srdcem, bystrý pozorovatel, ne vždy příjemný vtipálek, scenárista, kterému se už moc nevěří, je celkově ve zbědovaném stavu. Vedle zlomené nohy má zdraví podlomené alkoholismem a nezdravým životním stylem (takže jej coby třiačtyřicetiletého může představovat dvaašedesátiletý Gary Oldman).

Z této základny se děj v retrospektivách vrací do historie Mankových vztahů s Hearstem, Mayerem i dalšími osobnostmi a potažmo s Hollywoodem 30. let jako takovým. Významnou roli v příběhu má levicový spisovatel Upton Sinclair, který v roce 1934 kandiduje na kalifornského guvernéra a Mayerovo studio MGM proti němu vede neférovou kampaň; je to jedna ze zásadních třecích ploch mezi Mankem a jeho chlebodárci. 

Nejsilnější emocionální náboj má platonické jiskření mezi Mankem a Marion Daviesovou, jejíž role se výborně zhostila Amanda Seyfriedová. Dokonale naplnila úlohu protežované hollywoodské hvězdičky, jejíž inteligenci a hloubku povrchnější pozorovatelé než Mank snadno podcení.

Oldmanův Mank v průběhu děje kradmo odhaluje řadu svých silných stránek, také ale svádí vysilující a nekonečný boj se svou slabostí. Směs grácie, ostrovtipu a ponížení nabude výbušné koncentrace ve vrcholné, skvěle provedné scéně, kdy opilý Mank na párty v Hearstově paláci furiantsky předestře quijotovský námět, z něhož se později vyvine Občan Kane, vzápětí se pozvrací a dočká se chladné, bolestné a vpravdě osudové urážky.

Zářivou hvězdou Manka je také samo prostředí továrny na sny. Nahlížíme sice do jejího nevábného zákulisí, ale její magii to neoslabuje – a režisér David Fincher dělá všechno proto, aby Hollywood oné éry diváky znovu očaroval a pohltil. Počínaje úvodními titulky předestírá publiku opulentní poctu černobílému obrazu a dobovým filmovým postupům; ve snímku z produkce Netflixu („Netflix International Pictures“) nechybí ani simulované prolínací značky pro promítače. Bohužel je to také připomínka toho, že takovéto filmy byly a jsou tvořeny pro kina – absence velkého plátna je v tomto případě opravdu bolestně znatelná.