„Kdybychom tehdy měli v divadle na Příběhy obyčejného šílenství trochu víc peněz, nemusel bych v tom hrát, tím pádem bych nejel na představení do Budapešti, režisér Tarr by mě neviděl a neobsadil do filmu a já teď nebyl v Cannes, ale na chalupě v Jeseníkách,“ zhodnotil svou hereckou kariéru Miroslav Krobot. Umělecký šéf a režisér Dejvického divadla se po padesátce stal hereckou hvězdou. Získal už Cenu Alfréda Radoka jako talent roku, má Českého lva a teď si připsal i účast na filmovém festivalu v Cannes. Ve filmu maďarského režiséra Bély Tarra hraje výhybkáře, který se stane svědkem vraždy. Jeho filmovou manželkou je britská herečka Tilda Swinton.
LN Uměl jste si představit, co vás v Cannes čeká, když jste se dozvěděl, že film pojede na festival?
Naprosto ne. Nikdy jsem na žádném filmovém festivalu nebyl, nedostal jsem se ani loni do Karlových Varů, takže jsem neměl žádné srovnání. Ale vycítil jsem, že maximální okázalost je zdejší specifikum. Ale zacházejí s námi moc pěkně, stěžovat si určitě nemůžu.
Jak jste prožíval premiéru?
Dal jsem si jako doping trochu vína, abych to zvládnul, takže jsem to celé vnímal tak trochu z povzdálí. Na červeném koberci jsme nezakopli, držel jsem ženu, aby si nešlápla na šaty.
Vaše tvář působí na velkém plátně v Tarrových dlouhých černobílých záběrech impozantně. Jak jste sám sebe ve filmu vnímal?
Snažil jsem se na sebe dívat nezúčastněně, s odstupem.
Je to vůbec možné?
Ale jo, já byl daleko od plátna... Víte, je to divná věc, sedíte v kině a víte, že se vám víc než tisíc lidí dívá do obličeje. Člověk se od toho musí oprostit a nepřipouštět si to. Snažil jsem se dívat na film jako na celek. Promítala se tu maďarská verze, kterou jsem nenamluvil já. To mě trochu mrzelo, nestihl se dabing do francouzštiny, na tom jsme dlouho dělali a byla to velká dřina. Ovládám základy francouzštiny, výslovnost, ale víc nic moc. Během dabování na mně viseli tři Francouzi a ještě se dohadovali mezi sebou, jestli mám správnou výslovnost. Už během natáčení jsem se snažil některé repliky říkat francouzsky, aby to bylo připravené pro dabing, pak jsem to jezdil do Budapešti namlouvat, ale nestihli jsme to, chybí vlastně jen jedna, ale zato nejtěžší scéna, hádka s Tildou Swinton. Ještě to doděláme a po festivalu už bude film k dispozici i ve francouzštině.
V jakém jazyce se tedy film vlastně točil?
Většina herců mluvila maďarsky, Tilda anglicky, já hlavně francouzsky, když to na mě bylo moc rychlé, tak česky. No a Béla na nás křičel takovou maďarskou angličtinou. Byl to neuvěřitelný galimatyáš. Navíc byl kameraman Němec, asistent režie taky, zvukařka byla z Francie... Ale to na tom bylo vlastně moc pěkné, jak jsme se snažili přes ty jazykové bariéry dostat a jeden o druhém se něco dozvědět.
Dcera Lenka vás prý vyprovázela do Cannes s tím, že až váš obličej uvidí Tarantino, tak vás bude chtít taky obsadit...
Asi bych mu řekl, že obličej není všechno. Víte, já to svoje hraní pořád neberu až tak moc vážně, ale zase když už to člověk dělá, tak to chce dělat pořádně. Taky mě to začalo zajímat, třicet let koukám na herce a zjišťuju, jaká je to alchymie, jak je herectví zajímavé a co všechno se dá udělat. Rozhodně si nemyslím, že bych mohl hrát všechno, ale dnes se hodně obsazuje podle vnějšku, podle fyzického typu, takže si dovedu představit, že se někomu můžu hodit do filmu, že můžu splňovat jeho určité představy, ale nejspíš ne ty Tarantinovy.
Představy Bély Tarra jste nejspíš naplnil dokonale, prý si vás nakreslil ještě před tím, než vás našel.
To je pravda, ale já to vůbec netušil. Když jsme hráli Příběhy obyčejného šílenství v Budapešti, viděl mě tam režisér Peter Gothár a hned volal Tarrovi, aby přijel do divadla, že mu chce někoho ukázat. Béla Tarr tedy viděl druhou půlku představení. Pak za mnou přijel na divadelní přehlídku do Nitry a měli jsme takový hodinový rozhovor nerozhovor. Vůbec jsem netušil, oč jde, neřekl mi, že mě chce do filmu. Mluvil o jakési spolupráci, já si myslel, že má na mysli něco na škole. Teprve nakonec vytáhl, že to bude Muž z Londýna, na Korsice a hlavní role. Tak to jsem ztratil řeč. Když jsem pak přijel na kostýmní zkoušku do Budapešti a přišel jsem k němu, tak na zdi visel tužkou nakreslený portrét člověka, kterého by si představoval pro postavu Maloina, a byl mi opravdu hodně podobný.
Béla Tarr působí jako velmi svérázný člověk, jak spolupráce s ním vypadala?
Jeho hlavní připomínka zněla: Nehraj! On herce zbavuje nánosů falše prakticky do úplného bezvědomí. To pak už nemůžete a jen mechanicky vykonáváte pohyby a to je pak to správné. Já bych s jeho metodou malinko polemizoval, ale respektuju to a chápu, o co mu jde. Hodně – takřka nepřiměřeně dlouhé záběry, kdy už jde jen o pouhou existenci oproštěnou od přemýšlení, tak to je jeho metoda, k tomu směřuje.
Máte za sebou natáčení Příběhů obyčejného šílenství s Petrem Zelenkou, Účastníků zájezdu s Jiřím Vejdělkem, Tajností s Alicí Nellis – lišilo se natáčení s Bélou Tarrem od těch zmíněných hodně?
Nemám zas tolik zkušeností, abych mohl kdovíjak srovnávat, ale práce s Bélou byla naprosto jiná. A teď nesrovnávám kvalitu, ale pracovní metody. S Bélou jsme každý záběr jeli minimálně dvacetkrát, spíš ještě víckrát. Což pro mě bylo mimořádné náročné, fyzicky i psychicky. Točili jsme denně a ke konci jsem už v jednu chvíli odmítl lézt po žebříku. Když to bylo po třicáté, tak jsem řekl, že už ne. Měl jsem pocit, že když tam vlezu ještě jednou, tak prostě spadnu. Ale nakonec jsem to zvládnul ještě dvakrát. Nesetkal jsem se s tím, že by měl některý český režisér takové požadavky jako on. Ono je to u nás také často omezené penězi a časem... Já bych si v ideálním případě představoval tak něco mezi.
Jak jste to myslel, že kdyby bylo na inscenaci Příběhů obyčejného šílenství v Dejvickém divadle víc peněz, tak nejste v Cannes?
Tedy to bylo tak, že v té hře hostovalo hodně herců – Jiří Bartoška, Nina Divíšková a ještě pár dalších – takže divadlo bylo finančně vyčerpané, protože hostům se platí zvlášť. Takže tehdy přišel Petr Zelenka s nápadem, že bych roli otce mohl hrát já, že by se ušetřilo, protože jsem kmenový zaměstnanec divadla. Je tedy pravda, že kdyby toho nebylo, nejel bych do Budapešti, neviděl by mě Béla, nenatočil bych Muže z Londýna a nebyl bych v Cannes. Je to celé velká náhoda.
Natáčení filmů je obvykle časově hodně náročné, neodvádí vás to od divadla?
Snažím se to hlídat a všechny nabídky pečlivě zvažuju, abych se neuvázal k něčemu, co by mi bránilo v práci. A nejde jen o divadlo, v říjnu budu otevírat nový herecký ročník na DAMU a to je pro mě minimálně stejně zajímavé jako práce v divadle. Takže se snažím všechny aktivity nějak rozumně skloubit.
Třeba právě kvůli natáčení Muže z Londýna jste musel dost cestovat...
No právě, nejdřív se točilo osm dní na Korsice, pak se dělaly nějaké interiérové scény v Budapešti ve studiu a největší část se točila letos v zimě čtyři týdny zase na Korsice. Musel jsem se vyreklamovat z divadla a vzít si neplacené volno.
Kdy zase budete stát před kamerou?
Už za týden. Přijal jsem nabídku Filipa Renče na akční drama Na vlastní nebezpečí, možná to ode mě byla neuváženost, možná jsem neodhadl svoje možnosti, cítím se teď po celé divadelní sezoně dost vyčerpaný. Nicméně 2. června odjíždím do Rumunska, kde budu pět týdnů pádlovat na řece. Bude to dřina, ale těším se na ni, celý rok člověk hulí po kavárnách, tak teď ze sebe alespoň něco vydám. Hraju tam takového blba, učitele zeměpisu, je to vysloveně komická postava v akčním dramatu, jsem na to zvědavý, bude to zase něco docela jiného, než jsem zatím dělal.
Už jste se dostal do situace, že jste musel nabídku odmítnout?
Některé jsem odmítl, ale většinou proto, že jsem je opravdu nemohl dělat. Možná to zní vychloubačně, ale jsem v pozici, kdy si můžu vybírat, opravdu nejsem nijak závislý na tom, co mi kdo nabídne. Ale má se točit Alois Nebel podle komiksové předlohy, dostal jsem scénář, který se mi moc líbil, a kdyby mě na tu roli chtěli, tak bych byl nesmírně rád, ta postava je mi hodně blízká. Navíc znám moc dobře prostředí, kde se to odehrává, jsem z Jeseníků.
Jaký je váš vztah ke kinematografii, co vás baví, jaké filmy si užijete jako divák?
Přiznávám, že do kina moc nechodím, ale počkám si, až film dávají v televizi. Je to i proto, že večery často trávím v divadle. Naposled jsem byl se synem v kině na Bitvě u Thermopyl, to bylo hrozný. Já mám rád třeba Almodóvara, Triera, i starší Tarantinovy filmy, to jsou pro mě hodně inspirativní věci. Pak mám samozřejmě rád řadu klasiků, třeba Petera Sellerse, ten si dokáže udělat neuvěřitelnou legraci z lidské důstojnosti.
Kývl jste tehdy Petru Zelenkovi na film i proto, že jste si chtěl vyzkoušet také jiný způsob práce, než je na divadle?
Samozřejmě, zajímalo mě vyzkoušet si film, protože jsem vůbec netušil, jak se to dělá. Ale při natáčení Šílenství jsem se samozřejmě tvářil, že všechno vím. Takže jsem tam chodil a říkal si: Jéžišikriste, jak je postavená kamera a jak velký asi bude ten záběr, mám to udělat víc, nebo málo. Ale dělal jsem samozřejmě, že je to normálka. Bylo ale pro mě nesmírně zajímavé postupně do toho pronikat. Teď už jsem se trošku zorientoval, takže mě začalo víc zajímat samo herectví než všechny ty věci kolem filmu a jak se to vůbec dělá.
Co vám hraní ve filmech přináší? Berete ho jako inspiraci pro svoji divadelní práci?
Určitě. Když se dívám na režiséra z pozice herce, tak si uvědomuju, kolik zbytečných věcí hercům říkám. Řekl bych, že být hercem je snazší pozice, než je ta režisérská. Dělám si svoje a čekám, co mi řeknou. Kdežto režisér musí herce inspirovat, mít všechno pod kontrolou. Pak je tam ještě jedna důležitá věc, naše Dejvické divadlo je hodně malé, ten prostor, na kterém hrajeme, je hodně intimní a herecké prostředky, které se tam používají, se často podobají těm filmovým. Takže ten náš přístup je někde mezi hraním a autenticitou.
Je právě i tohle důvod, proč je Dejvické divadlo tak populární?
Myslím, že je to hlavně tím, jak tam lidi drží hodně pospolu. Ještě jsme se navzájem nevyčerpali. Ale pořád je těžší najít věci, které pro nás budou nové, které budeme moci brát jako výzvu. Třeba pro herce, jako jsou Ivan Trojan nebo Táňa Vilhelmová, je obtížné najít něco, co ještě nezkusili. Na jednu stranu cítíme závazek vůči divákům, kteří jsou zvyklí k nám chodit na určitý druh divadla, ale na tu druhou zase zkoušíme být trochu drzí a přijít s něčím zase trochu jiným. Uvidíme, co to udělá.
Jste teď po svých hereckých zkušenostem vůči svým hercům shovívavější?
Ne, naopak. Zjistil jsem, co všechno se dá udělat, jaké jsou možnosti – a ty nejsou malé. Navíc shovívavost je začátek konce.
Co si vlastně vaši herci o vašem hraní myslí?
Trochu to berou tak, že jim to dělám pro zábavu. Moji roli v Šílenství brali tak, že je chci nejspíš pobavit. Pořád se mi smějou, ale teď jsem dostal pár esemesek z divadla, že mi blahopřejou a ať to v Cannes zvládnu, takže to moje hraní možná berou i trochu vážně.
A vy své hraní už vážně berete?
Neberu ho zas tak vážně, ale snažím se to dělat pořádně. Když už hraju, tak to chci co nejvíc využít, ať už pro sebe nebo pro divadlo. No a člověk je samozřejmě ješitný. Takže mi to prostě dělá dobře. Naopak mi nedělá dobře, když mi celník na letišti řekne, jestli vezu podšálky. Kvůli Účastníkům zájezdu mě lidi poznávají a to mě opravdu netěší. Ale člověk je ze své podstaty soutěživý typ, chce si něco dokazovat. Jinak bych asi nedělal ani divadlo. Ale vždycky se to snažím nějak usměrnit a řeknu si: Tak teď už si na něco hraješ, vem zpátečku.
