Když v Rimini sněží. Provokativní rakouský filmař natočil fiktivní příběh stárnoucího gigola

Seidl v minulosti podrobil svému potměšilému zkoumání nejrůznější aspekty lidské (a zejména pak rakouské) povahy, diváky zavedl mezi věřící (Ježíši, ty víš, 2003), mezi lovce (Safari, 2016) nebo mezi uživatele sklepních prostor (Ve sklepě, 2016). Zmíněné filmové eseje se formálně řadí mezi dokumenty, ovšem míra jejich stylizace je značná. Seidl v nich uplatňuje svůj charakteristický styl „oživlých obrazů“ a protagonisté často zřetelně vycházejí vstříc režijním požadavkům.

Komediální drama Rimini stojí na druhé straně nezřetelné hranice – jde o hraný projekt s fiktivním příběhem, který ovšem zároveň poskytuje jistou dokumentární výpověď (proto jej také do svého programu zařadil letošní Mezinárodní festival dokumentárních filmů Ji.hlava).

Čas splácet dluhy

Richie Bravo (Michael Thomas) je rakouský zpěvák přeslazených songů, který byl ve svých mladších letech svého druhu hvězdou. Ta doba je nenávratně pryč, přesto se Richie stále ještě obrací ke svému řídnoucímu publiku v italském letovisku a jako doplňkový džob má povolání gigola. Z lepších časů mu zůstala (kdysi snad luxusní) rezidence, kterou příležitostně pronajímá, jinak má ovšem hluboko do kapsy, smlouvá o každé euro, které navíc často skončí v automatu.

Setkáváme se s ním ve chvíli, kdy mu zemřela matka, a Richie se proto vrací do Rakouska, kde se spolu s bratrem a mentálně i fyzicky už značně oslabeným otcem účastní pohřbu a definitivně se loučí s rodným domem.

Jeho životní rutinou však více otřese jiná rodinná událost: po návratu do Rimini se k němu přihlásí jeho dospělá dcera Tessa, která po něm žádá nejen omluvu za to, že se o ni nikdy nestaral, ale také peníze, které neposílal její matce. Richie není z kamene a rád by dceři vyšel vstříc. Je to však obtížné, když v Rimini sněží a byznysu se nedaří. Richie proto musí sáhnout i k hodně podpásovým praktikám. A aby toho na něj nebylo málo, Tessin partner a jeho kamarádi z otřískané dodávky jsou muslimští přistěhovalci, s nimiž se bude Richie muset naučit nějak žít.

Ulrich Seidl tu předkládá další ze svých studií lidské ubohosti, trapnosti, lhaní si do kapsy: Richieho kýčovité hudební výkony ponižují jeho samého i jeho publikum a ještě více to platí o jeho druhé kariéře. Ženy platí Richiemu za to, že se s ním mohou zoufale pokoušet udržet si unikající iluzi romantiky a vášně. (Jedna z jeho klientek má přitom vedle v pokoji nemohoucí matku, již si s sebou do Rimini přivezla.) Kdyby dnes ještě bylo možné vzbudit nějakými sexuálními scénami skandál, ty Seidlovy by se této metě patrně blížily.

Má to celé širší platnost – v Richiem se zhmotňují vkus a hodnoty nezanedbatelné části jeho širší generace. Ale dokonce i ten, kdo si nepřipadá s Richiem na jedné lodi co do hudebních nebo sexuálních libůstek, může v tomto filmu zahlédnout odlesky svých vlastních pošetilostí, sebeklamů a nevyhnutelných proher. Samozřejmě se tu také říká cosi obecnějšího o údělu bezprizorného Středoevropana, formovaného problematickými předchozími generacemi a neochotně uvolňujícího místo těm, kterým nerozumí a kdo jej přicházejí nahradit. Richie je směšná a snad i trochu dojemná figura, které zkrátka odzvonilo. Je na divákovi, zda jej bude litovat, nebo mu to přát.

Čekání na Spartu

Bizarní postava omšelého milovníka má potenciál utkvět v paměti, ale aby byl právoplatným hrdinou celovečerního filmu, má Richie Bravo přece jen co dělat. Ulrich Seidl to patrně tušil, když původně plánoval prolnout gigolovy příhody s příběhem jeho bratra Ewalda, který v Rumunsku učí chlapce judo a je (zdrženlivý) pedofil. Až během postprodukce se Seidl rozhodl příběhy rozdělit a nejspíš udělal dobře – přinejmenším proto, že Richiemu Bravovi se díky tomu snáze putuje do kin.

Druhý film s názvem Sparta se totiž potýká s potížemi: na začátku září uveřejnil magazín Der Spiegel reportáž o tom, že Seidlův štáb v Rumunsku jednal přinejmenším problematicky vůči neplnoletým rumunským (ne)hercům. V zájmu autenticity prý například nebyli chlapci ani jejich zákonní zástupci předem zpraveni o tom, že tématem snímku je pedofilie.

Situace je poněkud nepřehledná (tvůrci obvinění odmítají), Sparta si odbyla festivalovou premiéru v San Sebastiánu (a uvedla ji i Ji.hlava v kontextu konference o etice v dokumentárním filmu), distributoři se však do jejího uvádění nehrnou. „Skandál, který se okolo druhého díla diptychu Sparta odehrál, monitorujeme a reflektujeme probíhající vyšetřování,“ vzkazuje společnost Film Europe, která tak prozatím uvádí do českých kin pouze Rimini.