V českém prostředí, zejména mezi milovníky takzvané „kvalitní hudby“ (ať už to znamená cokoli), bývá za nejvyšší hodnotu považováno vlastní autorství písní, které zpěvák zpívá. To je něco, co na západ od našich hranic, snad s výjimkou vysloveně okrajových částí alternativní scény, nikdo nepochopí. Tam je hodnotou prostě dobrá píseň. Samozřejmě, že osobní výpověď je vždy na prvním místě, jinak by hudební ani jakákoli jiná tvorba neměla smysl, ale tu lze prezentovat i prostřednictvím vlastního pohledu na převzatý song. Obliba coververzí, a to i u tak výsostných autorů, jako je třeba Bob Dylan nebo Nick Cave (a stovek dalších samozřejmě), je naprosto výmluvným důkazem.
Dějiny populární hudby lemují nejen velcí zpěváci, kteří si sami v podstatě nikdy nenapsali (téměř) ani notu a přitom jejich kvalitu nikdo nezpochybňuje, včetně těch nejslavnějších, jako byli Frank Sinatra nebo Elvis Presley, ale také projekty, kapely a spojení, vzniklá přímo za účelem často dost radikálního přetvoření již hotových songů. A tady jsme u důvodu tohoto relativně rozsáhlého úvodního slova.
Spojení Robert Plant & Alison Kraussová je přesně ten druh projektu. Bez autorských ambic, zato se snahou vylovit z minulosti, více i méně nedávné, zajímavé písničkové perly, za něž by se mohli protagonisté postavit, doslova se jich – v nejlepším slova smyslu – zmocnit, přetvořit je a vydat album, které bude tak působivé, že vlastně posluchače ani nenapadne podezírat zpěváka a zpěvačku z čehosi jako neupřímnost nebo nedostatek invence. Podařilo se to už podruhé.
Nakopnutí kariéry
Když v roce 2007 vydali Plant s Kraussovou první album Raising Sand, byl to do značné míry šok. On – rocková legenda, umíněně se bránící všem nabídkám na znovuobnovení Led Zeppelin, milovník starého blues a západoafrické hudby, zároveň ale, a to si přiznejme, také muzikant směřující mílovými kroky do výslužby. Ona – držitelka největšího počtu cen Grammy mezi ženami, absolutní hvězda moderního amerického bluegrassu, sex symbol, fenomenální zpěvačka i houslistka na vrcholu slávy. A musíme připočíst ještě jednu neméně podstatnou postavu příběhu: producenta a multiinstrumentalistu T Bone Burnetta, odborníka na „zpřítomňování“ oldschoolových hudebních žánrů a věrozvěsta americany; protože bez něj a jeho týmu skvělých hudebníků by to všechno možná dopadlo úplně jinak.
Album Raising Sand nakonec dohromady posbíralo šest cen Grammy (počítáme-li v to i samostatné singly). Je naprosto jednoznačné, že obrovsky nakoplo i Plantovu sólovou kariéru, protože jeho alba, na kterých pro změnu pracuje s producentem a kytaristou Justinem Adamsem, jsou od té doby jedno brilantnější než druhé. Kraussová si plave ve svých bluegrassových, ale i komerčně countryových vodách a stejně jako její kolega žádné berličky nepotřebuje.
Přesto se průběžně po celých oněch čtrnáct let jejich fanoušci dožadovali pokračování Raising Sand. A jak se nyní z vyjádření protagonistů ukazuje, nebyli jediní. Vydání novinky předcházela zřejmě spousta pokusů a omylů zejména v hledání vhodných skladeb ke zpracování, a samozřejmě také ladění společných termínů vytížených umělců. Kraussová tvrdí, že pochopila, že druhé album opravdu udělají, až ve chvíli, kdy slyšela píseň Quattro (World Drifts In) arizonské kultovní kapely Calexico. A ta také album Raise the Roof otevírá.
Hypnotická píseň s oním dobře známým fantastickým souzvukem obou hlasů, z nichž zejména ten Plantův nepřestává překvapovat nejen svěžestí (73 let!), ale také dokonalým citem, empatií a držení se na uzdě, je vynikajícím vstupem do tohoto alba a vlastně svým způsobem vzkazuje to, co bylo naznačeno výše: že protagonistům nejde o nějaký cíleně akademický exkurs ke kořenům nebo ostentativní „vykopávání nuggetů“. Jde jen a jen o píseň a její pojetí, na kterém stejnou měrou pracovali Plant, Kraussová i Burnett.
Do toho modelu tak zapadá vlastně současná písnička kapely z pouští arizonského Tucsonu, stejně jako následující, do plantovské psychedelie „hozený“ song Everly Brothers The Price of Love z poloviny šedesátých let. Zapadají sem písně klasických anglických folkařů Anne Briggsové a Berta Jansche (přestože album na celém světě najdete na regále s nápisem „Americana“), klasický soul a neworleanské rhythm & blues (Searching for My Love resp. Trouble with My Lover) stejně jako ty nejranější podoby americké lidové hudby dvacátého století.
Jejichž zástupkyně mimochodem patří k nejsilnějším na albu. Píseň severokarolínské banjistky Oly Belle Reedové You Led Me to the Wrong a zejména skvělé následující Last Kind Words Blues úplně neznámé jižanské bluesmanky Geeshie Wileyové (poslech originálního znění této písně z roku 1930 na YouTube skutečně stojí za to, z dobové coountrybluesové produkce se značně vymyká) v sobě mají mimořádnou syrovost, temnotu, a z hlediska aktuální interpretace zřejmou nadčasovost. Ostatně stejně jako na jedné figuře stojící hrubé blues You Can’t Rule Me naší současnice Lucindy Williamsové, které zdobí společně s čistokrevným kouskem My Heart Would Know klasika Hanka Williamse rozšířenou de luxe edici alba.
Někdo si může stěžovat, že album Raise the Roof „až příliš“ navazuje na úspěšný model Raising Sand. Jenomže tady podobné věci nemohou platit. Plant ani Kraussová rozhodně nejsou z těch, kteří by komukoli potřebovali něco dokazovat, za nic se neschovávají, jsou to hotové osobnosti, které prostě nabízejí to, co jim jejich talent umožňuje. A na nás posluchačích je jediné: užít si to.
