Kdyby tenhle koncert, či přesněji řečeno představení, člověk sledoval v klidu domova na velké televizní obrazovce z DVD, asi by měl podobný dojem. Ještě by se k tomu mohl natáhnout na kanape, ucucávat suché martini, chroupat brambůrky a když by si chtěl odskočit na toaletu, prostě by zmáčkl na ovladači pauzu. Navíc by to mělo tu výhodu, že by viděl zpěvákovi do tváře. Rozhodně by mu nevadilo to, co zpravidla bývá slabinou koncertních záznamů sledovaných v televizi, totiž ta nepřenosnost atmosféry a určité příjemné „špíny“, která k živému provedení populární hudby jakéhokoli stylu prostě patří.
  |
Jedinou „špínou“ tohoto typu na koncertě Roda Stewarta totiž byl paradoxně jeho chraplák. Mohlo by to teoreticky fungovat jako kontrapunkt, všechno dokonale vyčištěné a mezi tím ten hlas, s nímž se za víc než půl století své kariéry zpěvák rozšafného životního stylu rozhodně nemazlil. Jenže to nějak nefungovalo. Bylo to ostatně cítit i na celkem vlažných reakcích publika, jehož drtivá většina byla z kategorie, řekněme, „padesát plus“. Určitě nehrozilo, že na protest proti tomu, že se prakticky nepřidávalo, fanoušci zbourají vysočanský pomník pana Hušáka.
Další věc, o které by televizní divák nemusel přemýšlet, by byla zapeklitá otázka, které zvuky vznikaly v reálném čase na pódiu na nástrojích, jež drželi hudebníci a zejména hudebnice (dvě houslistky, harfenice) v rukou, a které byly jaksi „předpřipravené“. Dnes už se sice taková věc zdaleka neřeší jako dřív, dokonce ani úplný halfplayback (což nebyl tento případ) není považován při koncertech za podvod, ale člověku, zvyklému přece jen na vysloveně rukodělnou hudbu, nešly prostě tyhle věci z hlavy a sledování krystalického zvuku některých tradičně hůře nazvučitelných nástrojů jej vlastně rozptylovalo od ostatního, možná daleko podstatnějšího.
Rod Stewart, Praha, O2 Arena, 7. 11. 2016
Začátek show byl ovšem famózní: když se zvedla opona, na pódiu s šachovnicovým povrchem to rozjela kapela v blýskavých sakách, tři vokalistky a tanečnice zavlnily boky a na scénu vkráčel do zvuků rozjížděcí Having A Party soulmana Sama Cookea samotný Rod Stewart, divák se propadl někam na přelom padesátých a šedesátých let, což pak podpořil ještě song Some Guys Have All the Luck rhythmandbluesových The Persuaders. Nesmírně zábavné retro a v téhle podobě bezchybné.
Už při třetí písni Love Is, jediné ukázce z loňské Stewartovy desky Another Country, už to ale začalo trochu skřípat. Písnička má totiž velmi silný irský „šmak“ a když se na takhle upraveném pódiu dvě načesané houslistky pokoušely předstírat cosi jako lidovost (včetně tanečků při hře), působilo to nechtěně komicky. Což podpořila i dost bezradná gesta jinak nevyužitých vokalistek.
Retro nálada, která tomuto pódiu slušela nejlépe, se vrátila až s v podstatě rock’n’rollovou písní Baby Jane. Nicméně první vrchol přišel při příjemné popové hitovce Rhythm Of My Heart. Trochu ji shodily na zadní prospekt pódia promítané záběry z nedávného aktu, při němž anglický princ William pasoval Stewarta na sira, ale jedenasedmdesátiletému zpěvákovi, který celý život zasvětil hudbě, fotbalu, ženám a alkoholu, a na takovou poctu jistě ani nepomyslel, lze tu trochu samožerství odpustit.
První část večera de facto uzavřela Stewartova slavná coververze písně Downtown Train Toma Waitse - a byla to střela vedle. Na rozdíl od studiové nahrávky zněl doprovod jak v podání někdejšího Orchestru Československé televize, což se s podstatou písničky značně míjí. Rozhodně mnohem lepší byl následující blok, v němž si Stewart s muzikanty a zpěvačkami sedli do jedné řady a provedli několik písní v podobě jakéhosi unplugged setu.
Mile působila odrhovačka dávných Faces Ooh La La. V You’re In My Heart na pozadí běhaly záběry ze zápasů Stewartova milovaného klubu Celtic Glasgow (ostatně, jeho znak provázel celý koncert jako ozdoba bubeníkova „kopáku“). Při ploužáku I Don’t Want to Talk About It, původně od kapely Crazy Horse z její tvorby mimo spolupráci s Neilem Youngem, už ale toho sezení a komorního vyhrávání, zde dokonce s mimořádně nyvým, skoro až parodicky působícím sólem na saxofon, bylo dost. Naštěstí se blížilo finále opět v plné parádě.
Rod Stewart, Praha, O2 Arena, 7. 11. 2016
Na Stewartově hlase už byla trochu cítit únava (zaplaťpámbu za nějakou zlidšťující nedokonalost), ovšem síla hitů Maggie May, Sailing a Stay With Me prostě zpěváka jaksi utáhla. Byť ten skoro až hard rock v posledně jmenované ve své šťavnatosti působil v kontextu večera skoro až nepatřičně. Propojení rock’n’rollu a fotbalu ve Stewartově životní filozofii dostalo naplnění při výkopu několika míčů do publika. Ke zpěvákově cti budiž řečeno, že jako fotbalista rozhodně není Rod Stewart žádný žabař.
Přesně tady měl večer skončit. Bohužel, na závěr se dostavila nejhorší píseň večera, Stewartův diskotékový hit Da Ya Think I’m Sexy?, jehož provedení doprovázelo rozhození barevných balónků do publika, ve kterém se někteří pamětníci pokoušeli rozpomenout se na taneční figury z diskošek na pionýrských táborech. Ale asi to tak mělo být.
Na každý pád návštěva koncertu Roda Stewarta rozhodně nebyla ztráta času. Můžeme být ostatně pyšní na to, že jsme jen jednou ze tří zemí pevninské Evropy (ještě německý Stuttgart a rakouská Vídeň), kam aktuální zpěvákovo turné zasahuje - zbytek tvoří vystoupení v Británii a Irsku. Celá show byla velkou školou dokonalosti. Ale také praktickým potvrzením úsloví, že čeho je moc, toho je příliš.
