LN Dramatizaci příběhu Sloního muže jste připravoval už v době svého působení v Divadle Husa na provázku. Tehdy měla vycházet ze známého Lynchova filmu, který teď už nezmiňujete. Co se změnilo?
První inspirací byl skutečně Lynchův film, ten mě seznámil s příběhem. Pak jsme ale sestupovali hlouběji a zjistili, že příběh Sloního muže byl mnohem lepší takový, jak se skutečně stal. Mnohem krásnější, krutější, ale i zábavnější a divadelnější. Zdroje mně nosil především dramaturg inscenace Luboš Malinovský. Ten vypátral všechny podivuhodné podrobnosti. Například to, že se chvíli myslelo, že Jackem Rozparovačem byl právě Sloní muž.
Čím se vám skutečný příběh zdál vhodnější pro divadlo?
Postavy Lynchova filmu nevycházejí přesně z reality. Třeba principál Norman, který Sloního muže bije, si ho ve skutečnosti velmi vážil, byl to jeden z jeho zásadních přátel. Ve skutečnosti se Joseph sám do music hallu přihlásil. Jednoho dne napsal dopis Normanovi, že chce vystupovat jako zrůda. V Lynchově filmu se hraje na jedinou strunu, na krutost. Skutečnost, když si člověk sám sedne a napíše, že bych chtěl k oboustranné spokojenosti vystupovat jako zrůda, mi připadá silnější.
O Josephu Merrickovi existuje i opera. Když byla před několika lety uvedena v Praze, hrála hlavní postavu žena. Ve vaší inscenaci taky. Má to nějakou souvislost?
Obsazení hlavní postavy ženou u nás vychází trochu z reálné podoby Josepha Merricka, který byl malého vzrůstu. Levou stranu těla měl velikostí jako dvanáctileté děvče. Prý měl na jedné ruce úplně alabastrovou pleť, kterou by mu mohla závidět kdejaká dívka. Žena je citlivá, emotivní a to on byl taky. Bylo to takové citlivé malé monstrum.
Jaké místo má nová inscenace v dramaturgii divadla? Nejvýraznější loňský titul, Věc Makropulos, do jinak převážně kabaretního programu moc nezapadl. Letos máte jasnější vizi?
Člověk většinou nemá problém s vizemi. Vyhrál jsem výběrové řízení na vedení HaDivadla a jeho součástí bylo odevzdání dramaturgického plánu na tři roky. Dost často dochází k problémům v okamžiku, kdy představy mají začít žít skutečně. V současnosti připravuji tři dramaturgické linie. První říkám „zbičovaní“. To by měla být linie krutých příběhů, jakým je i Sloní muž. Dalšími tituly by zde měly být Camusův Mor a Artaudův životopis van Gogha. Druhým proudem bude česká klasika, chtěl bych dělat například Vančuru. Třetí se bude věnovat prověřování divadelních žánrů. Divadelní program se připravuje s velkým předstihem. Paradoxně máme tedy dobře připraveny sezony nadcházející.
Kdo bude v HaDivadle režírovat? Právě orientace na klasiku je zrádná a může vyjít naprázdno, když se jí nechopí výrazná autorská osobnost.
Měl by zde režírovat Pitínský, ten byl měl právě v linii prověřování žánrů dělat operetu Netopýr, dále Nebeský, Nvota. Máme rozjednanou spolupráci i se Sašou Gedeonem a Petrem Zelenkou, oslovil jsem také Dodo Gombára. Budeme dávat příležitost i mladým režisérům a doufat, že se z nich stanou blízcí spolupracovníci.
Jakým způsobem je dnes možné navázat na někdejší HaDivadlo spojené s výraznými autory?
Snažíme se o vytvoření nového divadla na stejných principech, na kterých vzniklo původní HaDivadlo. To je autorské divadlo, autorský a osobností styl režie i herectví. Na to je třeba vytvořit tým, který chce spolupracovat a který si rozumí. To v současné době není. Už několik let přicházejí a odcházejí umělečtí šéfové a přicházejí a odcházejí herci. Děje se to už příliš dlouho a všem už dochází trpělivost. Osobně jsem ze stavu HaDivadla velmi nešťastný, nicméně pokouším se tým spolupracovníků dát dohromady. Jestliže chcete jít autorskou cestou, vyžaduje to velký risk, s nímž musí souhlasit celé divadlo. Samozřejmě je o tom musíte přesvědčit. Díky tomu, jakou mělo HaDivadlo pověst, není na to přesvědčování moc času.
