LN V souvislosti s názvem vaší nové knihy se nemůžu nezeptat, zda máte u sebe občanský průkaz?
Nemam, já ho od roku 1989 nenosim, jenom když jedu na dovolenou.
Kdy vás naposledy kontrolovala policie?
To bylo asi před dvěma roky v restauraci U řezníků, vlítlo tam nějaký komando, naštěstí jsem tehdy občanku měl, jinak nevim, co by se mnou prováděli... Já jsem to pochopil tak, že teď žijeme svobodně, tak už občanku nosit nemusíme.
V pětiminutovém interview LN jste řekl, že jste volil ODS. Zneužiju tedy vaší upřímnosti a zeptám se, jestli si myslíte, že nynější ministr vnitra Ivan Langer teď s policií nějak pohne?
To nevim... Mně je svým způsobem sympatičtější Bublan, i když se o něm říká, že je popleta a bůhvíco ještě... Ivan Langer je zas tvrdej chlapík... Abych řek pravdu, já nejsem na větvi ani z jedněch, ani z druhých, protože Langra mám zase spojenýho s televizní krizí, kde jsme stáli každej na opačný straně.
Takže zdejší politiku sledujete?
Neni vyhnutí. Je toho ale hrozně moc na tak malý ploše - těch blbostí. Já se nedávno vrátil z Ameriky, kde každej chytrej nadává na Bushe, říkal jsem jim, o čem se tady bavíte, vždyť je to jeden velkej setrvačník, kdybyste viděli televizní debaty s českýma politikama, to byste teprve valili oči. Víte, kolik talířů s vepřo knedlo zelo muselo letět do obrazovek, když to ještě dávaj v neděli v poledne.
Máte pocit, že literáti začínají nahrazovat stále chybějící historickou reflexi čtyřiceti let komunismu?
Já doufám, že se tady objeví někdo, kdo to dokáže nějak zásadně postihnout. Možná to bude muset bejt ten, kterej do toho nebyl namočenej. Jak říkal Lennon: Já byl jedinej, kdo neviděl Beatles... Zapomněl na ty tři ostatní, který to mohli říct taky... Rozmělněně k nějaký reflexi naší nedávný historie dnes patrně dochází, ale velkej román asi bude muset teprve vzniknout. Na velkej román se tady ostatně pořád čeká... Neni přece možný se s tim vypořádat způsobem: ono to bylo... ztratili jsme fotky z dovolený... co se děje...
Problém české prózy je dlouhodobě mimo jiné v tom, jak nepsat prkenně spisovně ani okázale foneticky. Jak dlouho jste hledal svůj způsob?
Když člověk píše o postavě, která neni nijak zvlášť vzdělaná, tak musí psát obecnou češtinou. Když je těch mladých kluků pět, jak to mám v knížce já, tak to člověka strhává, aby to bylo obecnou češtinou celý - což ale pak zas hodně limituje tematicky. Mám moc rád stylisticky brilantní knihy, ale nemám na to, abych takhle psal.
Hlavní tón české literatury ale přece je takový, řekněme, plebejský - Jaroslav Hašek, Bohumil Hrabal...
Já k tomu tíhnu. Hrabal je přece dobrý řešení tohohle jazykovýho problému... Mě odjakživa bavil humor, kterej byl založenej na určitým vzdělání, od Osvobozenýho divadla přes Semafor - to bylo pro lidi s maturitou. Svuj humor se ale snažim dostat tak dolu, jak jen to jde. Když někdo napíše, že muj humor je infantilní, já s nim hluboce souhlasim. Táhne mě to ke grotesce, pro mě je nejlepším humorem Chaplin. Honí ho policajti, je červená, on zastaví, oni zastaví, padne zelená a všichni zase běží. Ukažte mi něco lepšího! A na tohle divák maturitu mít nemusí. Jakmile humor předpokládá vzdělanost, tak je to takový podezřelý. IQ se taky neměří podle toho, jestli znáte hlavní města afrických států.
Jaký máte rád literární humor?
Humor můžete najít snad ve všem, v Kafkovi, Ladislavu Klímovi... Zajímavý ale je, že Shakespeare nemá humor, jeho šašci nejsou k smíchu. Jenže víte, jak to možná se Shakespearem bylo - třeba to psali čtyři chlapi, jeden řek fór a ostatní na to: ten je blbej, ten tam nedáme...
Jste jedním z autorů, kteří ve svých knihách mytizují určitou pražskou čtvrť, ve vašem případě to jsou Dejvice. Praha se tak ve světle literatury může jevit jako několik samostatných republik.
Praha neni pupek světa, Dejvice už vůbec ne. Nechci se srovnávat s Woody Allenem, ale jeho filmy se taky vždycky odehrávaj v New Yorku, protože ho zná. Já znám zase Dejvice. Je přece normální, že píšu o době a místech, který mám zažitý.
Co říkáte Kunderovu názoru, že autor píšící průměrné romány je škodlivější než průměrný instalatér?
Myslim, že při troše snahy to lze naroubovat na každýho. Takovýhle bonmoty nemám moc v oblibě. Eco zas říká, že jsme všichni neodolatelně přitahovaný kýčem. Já taky a vůbec se tomu nebránim. Mám na zahradě trpaslíka a občas mám chuť si pustit country... Víte, jak se na vesnický zábavě pozná teplouš? Že vstane a zařve na druhýho: „Co čumíš, ty teplouši!“ A propos: kdyby nebyli ty průměrný, s kym by se pak Kundera měřil?Nemám rád elitářství. Chápu, že když člověk píše knihy, vstupuje do určitýho prostoru komunikace... A tam už nejde přijít s dlouhým nosem na gumičce a říct, já tady jenom udělám kotrmelec... Pak má kritika svatý právo odtud kohokoliv vypoklonkovat, žádný „já tady jenom...“. Taky jsem několikrát říkal, že se nepovažuju za spisovatele, a už je mi to na sobě protivný, ale já jsem tim zkrátka myslel, že znám lepší.
Jak se vyrovnáváte s kritikou?
Možná píšu průměrný knihy, ale je to to nejlepší, co ze sebe umim dostat... Samozřejmě, že se mě kritika týká. Tuhle jsem běhal po bytě rozčílenej z nějaký recenze a ptám se manželky, co tomu říká. Ona balila zrovna sazenice růží do novin a jenom tak tiše pronesla: „Jó, hochu, v tom já ti neporadim.“ Pamatuju si z hodin psychologie, že přehnaný reakce na kritiku znamenaj snížený sebevědomí.
A snížené sebevědomí má každý.
Zajímavý je, že já sám o sobě třeba řeknu denně stokrát, že jsem blbec, ale když to řekne někdo jinej, tak jsem zaskočenej. Na to má hned člověk chuť dodat: „Počkej, já to tak úplně nemyslel, já zas takovej blbec nejsem.“ Psychologové říkaj: Naučte se mít se rád. Mně to ale pořád nejde.
Sledujete Hřebejkovy nové filmy, které už nevznikají podle vašich knih?
My si s Hřebejkem a Jarchovským nemusíme pomáhat. Mně se ale ty jejich filmy líbí, teď jsem byl na premiéře Krásky v nesnázích. Oni to umí ukočírovat, aby to bylo pro kasu, ale zároveň se za to nemuseli stydět.
Hřebejk s Jarchovským už nedělají filmy podle vašich knih. Je za tím podle vás i to, že chtěli postoupit směrem k současnosti, zatímco vy stále setrváváte v minulosti?
Určitě jo. Ruku v ruce s tim ovšem šla i jejich touha se osamostatnit, a taky aby to nebyla pořád až moc komedie. Každá koruna je dobrá, ale mě svět filmu vlastně příliš nezajímá, leda že bych si ten film natočil sám, ale já nevim, jak se to dělá.
Absolvoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. Poté byl zaměstnán jako technický redaktor, metodik, noční hlídač, inventurník, odborný referent, v současné době se věnuje jen literární tvorbě. Vydal prozaické knihy Jak potopit Austrálii (1986), Šakalí léta (1993), Hovno hoří (1994), Zvláštní problém Františka S. (1996), Putování mořského koně (1998), Babičky (1998), Opilé banány (2001), Čtyři muži na vodě (2003), Ramon (2004) a Občanský průkaz (2006). Chápu, že když člověk píše knihy, vstupuje do určitýho prostoru komunikace... A tam už nejde přijít s dlouhým nosem na gumičce a říct, já tady jenom udělám kotrmelec... Pak má kritika svatý právo odtud kohokoliv vypoklonkovat, žádný „já tady jenom...“.
Z vašich knih se zdá, že to důležité v životě se pro vás událo ve věku dospívání. Je to mylný dojem?
Petr Šabach
To nevim, ale možná, že máte pravdu. Jde přece o to, abysme druhým psali dopis a oni v tom našli něco, co máme společný. Ty podstatný věci jsou pořád stejný, jen kulisy se mění. Co psát o současnosti... Kdybych to vzal čistě marketingově, tak bych se snažil trefit do trendu: nejvíc čtou ženy, teď tam dát nějakej sex... Já vůbec sex neumim psát, ale rád to čtu - když je to na hraně... Kdybych napsal „ňadro“, tak bych zčervenal. Taky neznám manažerskej slang, ani značky voňavek... Já mám pořád rád takový ty frajery s kytarou, který chtěj na Dajánu sbalit holky.
Takže stále sníte o návratu do časů maturity?
Poctivá odpověď je, že maturita znamená opravdu určitou zralost, a když se k ní člověk pořád vrací, tak asi vyzrálej neni. Normální by bylo, kdyby pětapadesátiletej chlap psal o problémech pětapadesátiletýho chlapa. Jenže já se v těch dávných časech cítim jako ryba ve vodě, tam ten fór udělám vždycky, a taky se mi nechce řešit aktuální téma, i když by to asi byla poctivější hra.
Stane se vám někdy, že o něčem píšete a najednou si říkáte: Sakra, nepsal už jsem o tom v některé z předcházejících knih?
Jo, ale naštěstí mám lidi, o kterých vim, že moje knížky znaj, tak jim pak volám. Kdybyste hledal, tak byste našel stejný příhody, ale určitě aspoň jinak napsaný. Dneska ovšem žijeme v době, kdy šéf katedry etiky klidně opíše práci od kolegy, takže co bysme si s tim lámali hlavu.
Už víte, jaká bude další kniha?
Chtěl bych napsat knihu, která by se měla jmenovat Dějiny rokenrolu v Čechách. Rockový hvězdy jsou sice děsně nedovzdělaný a leccos markýrujou, ale nějak se jim to promíjí, protože nám pomohly přes ty mejdany a s holkama... Proto taky nikdo z nich neseděl za drogy, přestože jsou z drog složený.
Půjde o beletrii?
Jistě, rád bych se pokusil o velkou drzost a zpracoval tohle téma, protože všichni z toho rokenrolu dělaj bůhvíco. Rokenrol je sice celej muj život, ale je úplně na nic... Bude to zase lepení vlaštovčích hnízd, já nic jinýho neumim. Už mám asi vymyšlenej i začátek. Honza Halas mi jednou vyprávěl, jak jim do rozhlasu dali na začátku normalizace novýho kádrováka odněkud ze solných dolů. V redakci tehdy byl údajně velkej expert na Janáčka, takovej podivín, nosil jen jednu ponožku a tak dále... A ten kádrovák si od všech vyžádal k posouzení věci, na kterých pracovali. Muzikolog zrovna obsáhle zpracovával problém Janáček a žestě, kterýmu nerozuměl nikdo kromě jinýho experta v Anglii - ten měl asi tu druhou ponožku -, kterej na to čekal. Druhej den kádrovák tu slohu hodil na stůl a křičel: „Okamžitě přepracovat, okamžitě přepracovat!“ A všude v tý studii bylo slovo „žestě“ škrtnutý a bylo tam napsáno „že jste“.
