Michal Viewegh každý svůj nápad využije na sto procent. A nejde zde pouze o nyní frekventované filmové adaptace jeho knih. Vydal Báječná léta pod psa a pak i Báječná léta s Klausem a také Báječný rok. Vydal Nápady laskavého čtenáře a pak i Nové nápady laskavého čtenáře. Vydal Román pro ženy a nyní i Román pro muže. Vydal Povídky o manželství a o sexu, chystá se psát Povídky o lásce...
Lze se dohadovat, zda se jedná o autorovu hru na jistotu, nedostatek nových nápadů, či o snahu dodat svému dílu rovnováhu. Nálepky jsou dnes samozřejmě důležité, ale zas abychom se jimi nedali úplně zmást. Nová kniha pražského prozaika se tedy jmenuje Román pro muže, a nikoliv zcela bez příčiny - mohla by se ale klidně jmenovat i lecjak jinak, protože je to zkrátka jen „dvacátý Viewegh“. „Ohledáním“ knihy lze zjistit poznávací znaky autorovy tvorby - citáty, autobiografičnost či „vesmírná“ jména hlavních hrdinů.
Mimochodem, pokud autor hned na třetí straně cituje z knihy Jak napsat bestseler o tom, že začátek románu je „část knihy, kde čtenáři nejčastěji přestanou číst, nedává-li jim kniha to, co očekávají“, pak na první straně sám vytvořil větu, která by mohla sloužit jako příklad výrazné úvodní chyby: „V předvečer svatby Renata odjíždí k rodičům, Bruno a Aneta čekají na příjezd Cyrila, který má už více než hodinové zpoždění.“
Když postavy diskutují
U Michala Viewegha ale jedna věta román nedělá, a tak by byla chyba kvůli ní nečíst dál. Ostatně autor i v Románu pro muže poskytuje důkaz své vypravěčské schopnosti a stylistické lehkosti. Ty jsou také faktorem, který čtenáře popohání dál. Nikoliv příběh, jenž se má ke konci zrychlovat, jak říká další z citátů kuchařky na bestseler.
Ne, příběh je zde podružný, značně vyspekulovaný a snaha o výraznou pointu přemrštěná. Tady je Michal Viewegh typickým českým autorem v tom smyslu, že stejně jako další, kteří si získali čtenářskou oblibu, či dokonce úctu, disponuje vynikající schopností postřehu a zachycení detailu a prostředí, nesmí se ale příliš snažit budovat příběh, protože pak tato konstrukce vyznívá křečovitě.
Dalším úskalím tvorby Michala Viewegha je to, že vydává knihy v takové frekvenci. To si čtenář několikrát intenzivně uvědomí i nad stránkami Románu pro muže. Jeho ústřední sourozenecká trojice je sice dobře odstíněna, tak, aby mezi nimi neustále mohly probíhat láskyplné třenice, nicméně v určitém momentu se jasně ukazuje, že postavy jsou vlastně ilustrací určitého životanázoru, což je činí poněkud jednorozměrnými. Na druhou stranu toto sourozenecké názorové spoření někdy vyznívá i sympaticky, totiž jako dialog několika autorových já - jako dobírání se něčeho, co nemůže z podstaty být úplně jednoznačné.
Jinou „časovou“ stopu v románu můžeme vidět v autorových odkazech na letošní politické či soudní kauzy. I tyto pasáže u čtenáře vyvolají spíše sympatie, nicméně je asi jasné, že v případném filmovém zpracování takovéto momenty spadnou pod stůl jako první.
Navoněný pražský příběh?
Sourozenecká trojice je v románovém příběhu rozmístěna logicky. Cyril, nejstarší ze sirotků a svého času „náhradní rodič“, je soudcem a zastáncem neviditelné ruky trhu. Nejmladší Aneta, pracující v televizi, je naopak „humanisticky“ založená. Uprostřed tohoto konfliktu povlává, jak to tak bývá, prostřední Bruno. Sourozenci se vydávají na tradiční lyžařský výlet, tentokrát však výjimečně až do Itálie, neboť u Bruna je zjištěna velmi vážná nemoc, a tak je to patrně jejich poslední společná cesta na hory.
Sourozence nelze příliš dělit na postavy kladné či záporné, všichni jsou z různého důvodu politováníhodní. I při hodnocení postav si lze ale uvědomit, jak výborný je Michal Viewegh stylistický „překrývač“. Postavy totiž nijak výrazné také nejsou - což je vzhledem k jejich jednorozměrnosti paradoxní.
Člověk se s nimi nemůže plně identifikovat, a to i proto, že autor neustále naznačuje odstup. Jde zde tak spíše o sledování živočichů v akváriu. Jejich příběh je tedy poměrně komorní a prozaik se rovněž nepřestává snažit o jeho civilní vyznění. Což se do značné míry daří -nedá se říci, že by Román pro muže přinášel navoněný příběh Pražáků, kteří se zabývají jen značkovým zbožím.
Mnohými pasážemi Román pro muže upomene na autorův vrchol (minimálně druhé desítky jeho knih), román Vybíjená. Oproti Lekci tvůrčího psaní a Andělům všedního dne tedy opět tvůrčí vzmach -a v kontextu současné české prozaické tvorby Román pro muže rozhodně patří k tomu lepšímu.
Novinka Michala Viewegha nicméně vyvolá i mírnou lítost, že si autor neumí déle počkat... Třeba ho k tomu nyní nechtěně přivede právě přílišná vytíženost ve světě filmu. V tom by pak patrně spočívala nejvyšší hodnota tohoto angažmá.
HODNOCENÍ LN ****
Michal Viewegh:
Román pro muže
Druhé město, Brno 2008, 160 str.
Lze se dohadovat, zda se jedná o autorovu hru na jistotu, nedostatek nových nápadů, či o snahu dodat svému dílu rovnováhu. Nálepky jsou dnes samozřejmě důležité, ale zas abychom se jimi nedali úplně zmást. Nová kniha pražského prozaika se tedy jmenuje Román pro muže, a nikoliv zcela bez příčiny - mohla by se ale klidně jmenovat i lecjak jinak, protože je to zkrátka jen „dvacátý Viewegh“. „Ohledáním“ knihy lze zjistit poznávací znaky autorovy tvorby - citáty, autobiografičnost či „vesmírná“ jména hlavních hrdinů.
Mimochodem, pokud autor hned na třetí straně cituje z knihy Jak napsat bestseler o tom, že začátek románu je „část knihy, kde čtenáři nejčastěji přestanou číst, nedává-li jim kniha to, co očekávají“, pak na první straně sám vytvořil větu, která by mohla sloužit jako příklad výrazné úvodní chyby: „V předvečer svatby Renata odjíždí k rodičům, Bruno a Aneta čekají na příjezd Cyrila, který má už více než hodinové zpoždění.“
Když postavy diskutují
U Michala Viewegha ale jedna věta román nedělá, a tak by byla chyba kvůli ní nečíst dál. Ostatně autor i v Románu pro muže poskytuje důkaz své vypravěčské schopnosti a stylistické lehkosti. Ty jsou také faktorem, který čtenáře popohání dál. Nikoliv příběh, jenž se má ke konci zrychlovat, jak říká další z citátů kuchařky na bestseler.
Ne, příběh je zde podružný, značně vyspekulovaný a snaha o výraznou pointu přemrštěná. Tady je Michal Viewegh typickým českým autorem v tom smyslu, že stejně jako další, kteří si získali čtenářskou oblibu, či dokonce úctu, disponuje vynikající schopností postřehu a zachycení detailu a prostředí, nesmí se ale příliš snažit budovat příběh, protože pak tato konstrukce vyznívá křečovitě.
Dalším úskalím tvorby Michala Viewegha je to, že vydává knihy v takové frekvenci. To si čtenář několikrát intenzivně uvědomí i nad stránkami Románu pro muže. Jeho ústřední sourozenecká trojice je sice dobře odstíněna, tak, aby mezi nimi neustále mohly probíhat láskyplné třenice, nicméně v určitém momentu se jasně ukazuje, že postavy jsou vlastně ilustrací určitého životanázoru, což je činí poněkud jednorozměrnými. Na druhou stranu toto sourozenecké názorové spoření někdy vyznívá i sympaticky, totiž jako dialog několika autorových já - jako dobírání se něčeho, co nemůže z podstaty být úplně jednoznačné.
Jinou „časovou“ stopu v románu můžeme vidět v autorových odkazech na letošní politické či soudní kauzy. I tyto pasáže u čtenáře vyvolají spíše sympatie, nicméně je asi jasné, že v případném filmovém zpracování takovéto momenty spadnou pod stůl jako první.
Navoněný pražský příběh?
Sourozenecká trojice je v románovém příběhu rozmístěna logicky. Cyril, nejstarší ze sirotků a svého času „náhradní rodič“, je soudcem a zastáncem neviditelné ruky trhu. Nejmladší Aneta, pracující v televizi, je naopak „humanisticky“ založená. Uprostřed tohoto konfliktu povlává, jak to tak bývá, prostřední Bruno. Sourozenci se vydávají na tradiční lyžařský výlet, tentokrát však výjimečně až do Itálie, neboť u Bruna je zjištěna velmi vážná nemoc, a tak je to patrně jejich poslední společná cesta na hory.
Sourozence nelze příliš dělit na postavy kladné či záporné, všichni jsou z různého důvodu politováníhodní. I při hodnocení postav si lze ale uvědomit, jak výborný je Michal Viewegh stylistický „překrývač“. Postavy totiž nijak výrazné také nejsou - což je vzhledem k jejich jednorozměrnosti paradoxní.
Člověk se s nimi nemůže plně identifikovat, a to i proto, že autor neustále naznačuje odstup. Jde zde tak spíše o sledování živočichů v akváriu. Jejich příběh je tedy poměrně komorní a prozaik se rovněž nepřestává snažit o jeho civilní vyznění. Což se do značné míry daří -nedá se říci, že by Román pro muže přinášel navoněný příběh Pražáků, kteří se zabývají jen značkovým zbožím.
Mnohými pasážemi Román pro muže upomene na autorův vrchol (minimálně druhé desítky jeho knih), román Vybíjená. Oproti Lekci tvůrčího psaní a Andělům všedního dne tedy opět tvůrčí vzmach -a v kontextu současné české prozaické tvorby Román pro muže rozhodně patří k tomu lepšímu.
Novinka Michala Viewegha nicméně vyvolá i mírnou lítost, že si autor neumí déle počkat... Třeba ho k tomu nyní nechtěně přivede právě přílišná vytíženost ve světě filmu. V tom by pak patrně spočívala nejvyšší hodnota tohoto angažmá.
HODNOCENÍ LN ****
Michal Viewegh:
Román pro muže
Druhé město, Brno 2008, 160 str.
