LN Po prvním filmu jste si vysloužil pověst hitmakera. Jak se s ní žije a pracuje?
Předtím jsem žádnou pověst neměl, takže jsem neměl co ztratit. Teď asi nějaká očekávání jsou. Svazovat se tím ale nenechám, točím látky, které považuju za silné a těžké a ve kterých je spousta nástrah, ale zároveň mají silný potenciál.
LN Na prvním filmu jste se spojil s Michalem Vieweghem, tím jste se jasně zařadil...
Tím myslíte, že Michal bojuje s nepřízní kritiky a na druhou stranu je to jeden z nejčtenějších autorů u nás?
LN Přesně tak.
Je možné, že mě čeká něco podobného, že úspěch divácký bude větší než ten u kritiků... Spojení s Michalem Vieweghem bylo ale docela náhodné, producenti mě oslovili a měli odvahu to se mnou risknout. Předchozí vieweghovské adaptace byly úspěšné, takže ode mě byla docela drzost pustit se do Účastníků zájezdu – srovnání s Románem pro ženy se víc než nabízelo a úspěch byl vlastně povinný. Takže když přišlo na Účastníky ještě víc lidí než na Román pro ženy, bylo to velké zadostiučinění. Tehdy jsem do toho šel s tím, že chci zachovat kvality předlohy, které mají Vieweghovi čtenáři rádi, a zároveň v té látce odhalit další vrstvy. Myslím, že diváci se přišli podívat i na trochu jiné emoce, než nabízí komedie, která chce „jen“ pobavit. Snaha o přesah tam byla. V tom je Roming podobný, ale je to ještě drzejší, nestojí za tím oblíbená předloha. Teď už však můžeme počítat s tím, že třeba na film přijdou i ti, kterým se můj přístup v Účastnících líbil.
LN Roming opět kličkuje mezi komedií, poetičností a závažnějším sdělením. Jaké ambice jako filmař máte?
Pořád takhle kličkovat, aby mě kritici nemohli jen tak zařadit do nějaké škatulky... V zásadě mi jde ale hlavně o spojení těch tří poloh, které jste zmiňovala. Snažím se humor spojit s něčím vážnějším, protože takhle vnímám život. Hodlám vytáhnout do boje s tím, že i film, který se tváří vesele, má šanci něco sdělit. A nijak neskrývám, že mám ambice točit filmy, jež budou diváci dobře přijímat. Vadí mi, že se na divácký úspěch kouká skrz prsty, jako by se divákům nedůvěřovalo. Říká se, že aby byl film divácky úspěšný, tak musí být blbý. S tím naprosto nesouhlasím. Když jsem natočil Účastníky, tak mi spousta lidí říkala, že je to docela dobrý film, a právě proto na něj lidi nepřijdou. A oni přišli. Já na diváky sázím, nepodceňuju je.
LN Bral jste jako riziko jít do filmu, který je na první pohled o Romech? Filmy, jež na toto téma vznikly, nebyly příliš vděčně přijaty.
Tenhle druh rizika mám rád. Samozřejmě, že mě před tím varovali. Byl jsem v situaci, kdy jsem měl za sebou debut, oddychl jsem si, protože přišel úspěch, a dokonce nebývalý. Takže jsem se mohl rozhodnout, jestli budu pokračovat něčím podobným, nebo budu chvíli spát na vavřínech a nedělat nic... Nebo se pustím do něčeho, v čem jsem cítil velký potenciál a věděl jsem, že se toho leckdo bojí. Ty obavy mi ale připadají zbytečné, protože ve skutečnosti je Roming o Romech až ve třetí řadě. Je to obecný příběh, s nímž se může ztotožnit kdokoli. Touhy, strachy a všechny emoce hlavních postav se mohou dotýkat všech. Roming není žádná sociální sonda do života Romů, na to bych si netroufl. Musel bych romskou tematiku několik let studovat, žít mezi Romy, ale v tomhle případě to nebylo zapotřebí, protože je to jednoduše příběh o nás.
LN A o čem tedy je?
O tom, že máme obavu roztáhnout křídla. Chybí nám takové to: když mám chuť to udělat, tak to udělám. Líbilo se mi, že právě hrdinové Romingu tohle dokážou, nakopnou vrtuli a letí. Je to film o svobodě, o tom, jaké to je nemít strach, o přátelství, o lásce, o vztahu mezi otcem a synem... To jsou obecná témata, kterým, řekl bych, můžu porozumět a o kterých chci točit. Romské prostředí dodalo filmu intenzivní barvu, díky tomu jsme tu „melodii“ mohli zahrát silně, víc nahlas a s větším prožitkem. Navíc jsou tam další témata, například mindrák malého národa.
LN To je možná spíš problém Čechů než Romů...
To je právě jedna z těch obecných věcí, které jsem v daném tématu hledal. Jestli to vnímáte takhle, tak je to v pořádku.
LN Můžete dešifrovat titul Roming?
Je to slovní hříčka, spojení slov Rom a ing. Marián Labuda hraje chlapíka, který je moc pyšný na svého syna, protože z něj brzy bude inženýr. Nicméně kvůli tomu vzniká takový paradox, že se schopný syn stará o otce. Proto se otec rozhodne vzít alespoň některé věci do svých rukou, třeba to, že najde synovi nevěstu, což syn bere spíš jako vtip. Nakonec se ale přece jen oba i se strýcem Stanem, kterého hraje Bolek Polívka, vydají na cestu za nevěstou. A po cestě potkávají další lidi a zažívají neuvěřitelné věci a ve výsledku vlastně míří k sobě, jeden ke druhému, prostě blíž. Je to film o jejich sblížení během cesty. To je zase jedno z těch obecných témat, které se netýká jen Romů, ale nás všech.
LN Obsazení Mariána Labudy a Bolka Polívky do hlavních rolí bylo jasné od počátku?
O Bolku Polívkovi jsem měl jasno od začátku, přečetl jsem si scénář a viděl jsem ho tam. Stano je velký divočák a živelnější herec než Polívka tady pro tuhle roli není. Pro postavu, kterou hraje Marián Labuda, jsem se snažil najít romského interpreta, ale tušil jsem, že pro tak velkou a těžkou roli nejspíš nikoho autentického nenajdu. Marián Labuda byl tak velkorysý, že čekal, až na to přijdu. Navíc jsem chtěl, aby ve filmu fungoval fyzický kontrast ústřední dvojice – vysoký hubený, malý kulatý. Jsem moc rád, že to oba vzali.
LN Bylo pro vás obtížnější zvládnout početný romský kompars nebo dvojici Polívka-Labuda?
Oni se samozřejmě hned dali dohromady. Romové pošťuchovali herce, herci Romy, navzájem se hecovali. Mezi záběry se zpívalo a tancovalo. Nebylo to tak docela běžné natáčení, ale s tím se muselo počítat a věřím, že se část té energie dostala i do filmu. Neherci se vedle Polívky a Labudy snažili vyšvihnout, vnímali jako velkou čest, že s nimi hrají ve filmu. Herci zase čerpali z Romů, věděli, že by nějaké akademické hraní vypadalo falešně, snažili se přiblížit jejich přirozenosti a temperamentu.
LN Dávat dohromady výrazné herce s neherci je hodně těžké. Mistrovsky to uměl v šedesátých letech Miloš Forman. Jak jste toto spojení řešil vy?
To byla další z výzev. To, co dělal Forman a jeho kolegové v šedesátých letech, u nás zatím nikdo nepřekonal. Pokoušíme se o to a pořád k Formanovi vzhlížíme jako k velkému vzoru. V tomhle případě to bylo dost limitované, protože jsme se nemohli spolehnout na kouzlo okamžiku a na improvizaci, text byl striktně daný a i neherci se ho museli držet. Nicméně myslím, že se nám podařilo objevit úžasné romské neherce. Jeden je hotový romský Menšík, stačilo zadat mu situaci a při každé větě jsme se mlátili smíchy. Pak jsme po něm chtěli vážnou etudu a on nás během půl minuty dokázal dojmout. Nakonec dostal roli tatínka Ščuky, který má hezký výstup na svatbě v kostele. Ale práce s konkrétním textem je samozřejmě složitější než etuda, své udělá i nervozita z kamery a štábu. Ale šlo jen o to nechat jim volnost, nechat tu řeku téct, jsou to velké živly, potřebovaly jen proudit v dostatečně širokém korytě. Samozřejmě, že se to nesmělo nechat vylít z břehů... To byla moje snaha.
LN V případě Polívky a Labudy jste také „jen“ usměrňoval jejich proud?
Vlastně ano. Překvapuje mě, jak často se režiséři chválí za to, že herce „ukočírovali“, že je udrželi v mezích. Já mám chuť to dělat opačně. Když máte ve filmu takhle silné koně, tak nevidím důvod jim nepopustit uzdu, aby se rozeběhli. Samozřejmě, že je nesmím nechat odbočit do jiné dráhy, to bychom asi dopadli špatně. Ale rozhodně chci, aby do toho dali maximum. Tlumené herecké výkony mě nudí, chci dělat temperamentní filmy.
LN Přestože říkáte, že Roming není primárně o Romech, tak se na filmu podíleli romští poradci.
Bez nich bych do toho nešel. Scházeli jsme se s romskými špičkami i s mnoha řadovými Romy, navíc jsme dělali obrovský casting, takže teď mě zdraví na ulici prakticky každý Rom, protože se známe z konkurzů. Tam navíc nešlo jen o to najít herce, ale vyptával jsem se jich, pozoroval gesta, pohyby, návyky, snažil se naposlouchat intonaci... S Romy jsme konzultovali i scénář, snažili jsme se, aby to všechno sedělo a nic neskřípalo. Oni si oddechli, že Roming není žádná sociální sonda, která v důsledku nikomu nepomůže, že je to komedie, u které se můžou bavit a můžou se smát i sami sobě.
LN Roming ještě neměl premiéru, a vy už dokončujete natáčení svého třetího filmu Václav. Jak se vám daří nabírat takové pracovní tempo?
Václav je součástí projektu, který začal ještě před Účastníky zájezdu. Scenárista Marek Epstein – známe se z FAMU, pak jsme spolu dělali na seriálu Redakce – za mnou přišel s tím, že by se udělal pro televizi seriál podle příběhů lidí, kteří žádali o prezidentskou milost. Líbilo se mi to, jenže než se to rozběhlo, začal jsem točit Účastníky a pak jsem spadl do Romingu... Nicméně se to od té doby posunulo, už nejde o televizní seriál, ale o projekt pro kina. Takže shodou okolností dozrálo v jednu dobu víc věcí.
LN U nás jsou scenáristé dost nedostatkové zboží, vy s Markem Epsteinem pracujete už podruhé, je to náznak nějaké dlouhodobé spolupráce, rodí se tým VejdělekEpstein?
Tak ten už samozřejmě existuje a myslím, že je tam i určitá perspektiva. Samozřejmě že si s Markem nechceme navlíknout snubní prsteny, abychom to veřejně prohlašovali, ale děláme spolu a chystáme něco i do budoucna. Je to takový volný partnerský svazek, nežárlíme na sebe a nepodezíráme se z nevěr, je to kamarádství od školy, které je podepřené společnou prací. Takže je pravděpodobné, nebo spíš jisté, že každý budeme spolupracovat i s někým jiným.
