Internát a poletucha
Hlavní hvězdy? Asi Serhij Žadan, básník a povídkář, ironický dokumentarista ukrajinských devadesátek, původem ze Starobilsku v Luhanské oblasti, ale taky bytostný homo politicus, literát silně angažovaný – ve prospěch ukrajinské věci, jak jinak. V češtině jsou k mání jeho verše (Dějiny kultury začátku století), jeho povídky (Big Mac) a nejnověji román Internát. V něm má hlavní roli příznačný typ: člověk znuděný a trpný. Podučitel-mátoha.
Jenže válečná realita na Ukrajině 2015 plus třináctiletý synovec zakletý v titulním internátu ho přimějí k činu. Cesta, která pak začíná, je samozřejmě dvojí: jednak vnější, dál od válečné zóny, jednak vnitřní – směrem k tomu existenciálně základnímu: k odpovědnosti, aktivitě, životu.
A z druhé strany Vladimir Sorokin, který je v češtině doma skoro třicet let: Cukrový Kreml, Den opričnika, Telurie, Doktor Garin, Třicátá Marinina láska – brutální parodie ruku v ruce s chladnou dystopií, jednou provokace pozdního sovětského socrealismu, jindy kritika dneška, tamější plutokracie, té samozvané mafiánské sebranky, co stahuje Rusko do hlubin pekla.
Ne každý host Světa knihy ale musí žít velkými dějinami. Například Stein Torleif Bjella z Norska si v minimalisticky rozehrané novele Rybářská chata vystačí se základní dvojicí: otec a syn – a mlčenlivé jezero plné ryb. Hybatelem příběhu je nejen péče o rodinné dědictví, ale taky jedno pozdní, docela osudové poznání. Osudově nabitý je pak i román Francouzky Maylis de Kerangalové Život za život – kniha o smrti, která má šanci na znovuzrození.
Jakkoli je to zmrtvýchvstání prozaické, vědecké (jde totiž o darování orgánů), je to příběh silně neodbytný, dotěrný až fyzicky a vystavěný na odvěkém sváru rozumu a emoce, mozku a srdce. A do třetice třeba Tchajwanec Liu Ka-shiang, známý v češtině sbírkou drobných úvah, případně nazvanou Očima malé poletuchy. V očích té okřídlené veverky se přirozeně prolínají nebesa se zemí, člověk a společnost, minulé s přítomným. A pak taky tradice: čínská a japonská – bohatší o prvky západního myšlení posledních století. Přesto ve výsledku víc otázek než odpovědí, víc sympatické nejistoty a otevřených konců než definitivní pravdy, za kterou je už jenom tečka.
Různý a rozmanitý
A protože letošní ročník Světa knihy má motto Autoři bez hranic, překračují se tu jedna hranice za druhou: žánrové, geografické, jazykové, kulturní. Například Polák Aleksander Kaczorowski přijede do Prahy diskutovat o vybraných položkách ze svého Pražského slabikáře: Havlovi, Haškovi, Kafkovi nebo Kunderovi. Co jméno, to stálice na hvězdné obloze globální kultury, položka v povinné školní četbě.
Kaczorowski ale tyhle monumenty zlidšťuje, z nadoblačných výšin je vrací do reálu, čte a prožívá je intimně, po svém. Irena Brežná, původem ze Slovenska, usazená ve Švýcarsku, pak reflektuje ve svém díle příbuzná témata: zaprvé vlastní zkušenost exulantky, politické uprchlice před československou normalizací, a zadruhé fenomén střední Evropy, toho magického prostoru, který zrodil jedinečné kulturní hodnoty – než zmizel v sutinách světových válek.
Ze Slovenska přijede i Denisa Fulmeková, autorka reportážně pojaté prózy Konvália, kde sleduje osudy své babičky, židovky Valérie, a jejího milého, františkánského mnicha a básníka Rudolfa Dilonga, který se stal po roce 1939 jedním z exponentů klerofašistického Slovenska.
A nakonec domácí. Na Svět knihy dorazí nejpopulárnější české spisovatelky dneška: Alena Mornštajnová a Kateřina Tučková. Ta první uvede román Les v domě, příběh o vnitrorodinném traumatu předávaném z generace na generaci, o jednom strašidelném baráku, jemuž se derou do oken i dveří stromy blízkého lesa jako připomínka všeho toho kontinuálně vytěsňovaného zla. Tučková pak představí nové vydání románu Bílá voda, ilustrované komiksářem Jaromírem 99, v němž se tentokrát probudil málem romantický krajinář; mimochodem ty výtvarné práce jsou právě k vidění v pražské galerii Vltavín.
Na Světě knihy pak vystavují další komiksoví tvůrci: jednak Jiří Šalamoun, jednak kolektiv mladých výtvarníků, studentů plzeňské Sutnarky, podepsaný pod mlčenlivým titulem Iogi; ten má za středobod jedno nádraží ztracené uprostřed obřího Tokia, jímž denně proudí lidé s nejrůznějšími osudy. A takový bude nejspíš i letošní Svět knihy: rozmanitý, bohatý a pestrý. Prostě bez hranic. Loni na pražské Výstaviště zavítalo 55 tisíc lidí – kolik jich bude letos?
