Swordfishtrombones: Ořezali jsme kližku, vytahali nestravitelné šlachy

Máte dojem, že Brno je pro kapelu vašeho střihu jakýmsi závětřím? Je určitá melancholie ve vaší hudbě výsledkem toho pocitu?

MR: Těžko říct, jestli je Brno město svádějící k melancholii, na mě vždycky zabírala spíš poetika periferie a ten všudypřítomný industriál. Ale je fakt, že někdy mam pocit, že je to až město duchů. Pokud jde o ty povětrnostní podmínky, má to své výhody, nepere to do vás, takže si můžete udělat vlastni názor na události kolem. Být místní hrdina, elegantní a přitažlivý outsider, je fajn postaveni. Mám ale čím dál větší pocit, že být odněkud je vzhledem k informačním technologiím už trošku fikce.

MZ: Vaše otázka navozuje pocit, že „život je jinde“ – ale kde by ta showbussinesová smršť měla řádit ? V Praze, v Kadani, Amsterdamu nebo v Kapském Městě? V tuzemském měřítku je asi jedno, kde se geograficky nacházíme. Snad je určitá výhoda nálady Brna v jeho klidu a mírně maloměstské atmosféře. Lidé, co dělají podobné věci se znají, nepotřebují na sebe tasit bicepsy a soupeřit v žabomyších válkách. Dává to také jistý klid, že není třeba lovit aktuální trendy nebo vytvářet stále nové a nové a přitom tolik stejné „projekty“. Trombónovská melancholie ale není sebelítostivá, cítím v ní náznaky vzdoru a špetku machismu – tak jako je to třeba v horňáckém folklóru.

Desku Blood&Milk, třetí v pořadí, vydáváte po dvanácti letech existence. V čem jsou dnešní Swordfishtrombones jiní, než na počátku?

MZ: Posunuli jsme se od trochu naivní, alternativou zavánějící polohy tam, kde se cítíme dobře – k písním, kterým nejde ani tak o dodržení hranic nějakého stylu, ale o výraz, o emoce, o vlastní vyjádření pocitů. Společně i každý zvlášť jsme si prošli některé slepé uličky a nyní díky tomu máme mapu, která nám ukazuje vcelku spolehlivě správnou cestu.
 
Od počátků je kromě Toma Waitse v názvu kapely slyšet vliv hudebníků jako je Nick Cave nebo Hugo Race. Jak se vaše inspirace během doby proměňovaly?

MR: Na začátku jsme spíš poslouchali Doors a Stouny. A shoegazerské kytarovky. Berlínská vlna se na to přirozeně napojila, fascinovala teatrálností, temnou strunou, nasazením a svobodou. A pak už dál dodnes všechno možné, co se mě srdečně dotklo, styl nestyl.

Bohatost aranží na nové desce připomíná prostřený stůl. Co jste tentokrát vyložili na stůl? 

MR: Blood & Milk je oproti předchozí desce, která byla taková dokumentární, spíš aranžérský kousek. S producentem Dušanem Neuwerthem jsme si se stopami dost hráli, ale paradoxně to byl často on,  kdo to celé držel zpátky, abychom udrželi desku svým způsobem čistou.

MZ: Potřebovali jsme tu energii, která nervózně probublávala z písniček, dostat napovrch, protože byla škoda nevyužít její síly. Dušan dokázal uvolnit bezpečnostní uzávěry a ten „punk obrácený dovnitř“, jak o nás mluvil jeden kamarád, přetavit v energii, kterou dáváme do prostoru. V gastronomickém chápání by se dalo říct, že jsme ořezali kližku, vytahali nestravitelné šlachy a zůstalo to libové, s kterým jsme pracovali. Chtěli jsme, aby deska zněla „mimočasově“, takže jsme vědomě ignorovali možnosti „elektroniky“ a soustředili se na minimalismus v technice a maximalismus ve výrazu. Výsledek je ve své jednoduchosti podobný dobře prokrvenému steaku z mladého býčka.
 
Na desce máte poměrně veselou, skočnou skladbu Hitler In Me. O čem vlastně pojednává? Inspiroval vás k ní třeba newyorský zpěvák Antony skladbou Hitler In My Heart?

MR: Ta naše písnička narozdíl od jeho "Hitlera" je o jedináčkovství. Svoje pocity na tohle téma v sobě řeším už docela dlouho. Navíc jsme v kapele tři jedináčci, takže ta válka je někdy nasnadě.
Martin: Je to píseň o většině z nás. Zápolení s egem není samozřejmě pouze doménou jedináčků, u nich se ale projeví v krystalicky čisté podobě. Víme o tom hodně z našich letitých potýkání. Ale každá diktatura jednou padne a tak i na vůdcovských pozicích našich dominantních a utlačivých "já" zavládne smír a klid. Na čas …..

Koncertujete s kopřivnickou Nierikou. Je ve vašem spojení, podle vás, žádoucí kontrast nebo splynutí podobných nálad?

MZ: Než jsme Nieriku poprvé slyšeli naživo, žili někteří z nás v konzervativním stereotypu o tom, že je to taková pomalá éterická muzika. Po jejich prvním živém hraní nás podobné myšlenky rázem přešly – Nierika je úžasný mazec, při kterém se pracuje s energií a náladami.