Režisér s hereckými kořeny Todd Field (* 1964) umí budit pozornost americké filmové akademie: jeho celovečerní režijní debut V ložnici z roku 2001 byl nominován na pět Oscarů, druhý film Jako malé děti (2006) na tři. A nynější třetí Fieldův film Tár má šest nominací, přičemž by asi vzbudilo dost velký podiv, kdyby přinejmenším ta pro Cate Blanchettovou zůstala neproměněna.
Režisér Todd Field také otevřeně říká, že film koncipoval přímo pro Blanchettovou, a kdyby odmítla, nic by se netočilo. Herečka naštěstí výzvu přijala a vytvořila strhující portrét ženy na vrcholu umělecké kariéry, zrazené přemrštěným sebevědomím a neschopností sebereflexe. Představení, uchopené ve střihové skladbě renomované Moniky Williové a podpořené silou nadčasově působivé hudby, trvá téměř dvě a tři čtvrtě hodiny.
Nic, co by nezvládla
Fiktivní dirigentka Lydia Tár to dotáhla opravdu daleko: ve zkratce to vyjadřuje označení EGOT, tedy iniciály prestižních cen Emmy, Grammy, Oscar a Tony, jejichž je Lydia jako jedna z hrstky lidí držitelkou. Absolvovala Harvard, má doktorát z muzikologie na vídeňské univerzitě, pět let strávila studiem hudby domorodců v Amazonii. Dirigovala ty nejslavnější orchestry a nyní stojí jakožto historicky první žena v čele Berlínských filharmoniků. S těmi také pořídila živé nahrávky téměř všech Mahlerových symfonií.
Nakonec si nechává Pátou a práce na ní je tím, co ji momentálně přednostně zaměstnává. Ale zdaleka ne tím jediným: propaguje také svou knihu, která právě vychází v New Yorku, věnuje se své nadaci pro nadané dirigentky, přednáší studentům, zaměstnávají ji personální otázky v orchestru. A v neposlední řadě se snaží věnovat rodině, tedy své partnerce Sharon, jež je zároveň koncertní mistryní filharmonie, a adoptované dcerce Petře, která má potíže se spolužačkami. Dá se to všechno zvládnout?
Lydia je přesvědčená, že ona to dokáže – jako všechno, co si doposud předsevzala. Zradí ji však právě pocit nezranitelnosti, s nímž manipuluje svým okolím a sama sobě povoluje překračování hranic. Do hektické skladby Lydiiných aktivit, jimž ze začátku dominuje impozantní nasazení a vědoucí vhled do světa hudby, pozvolna začíná pronikat disonantní ozvěna nedávno skončené aférky se studentkou jménem Krista.
Dirigentka tuto epizodu maže z paměti a ani diváci se o ní mnoho nedozvědí, přesto právě tady začíná Lydiin nezadržitelný pád z výšin. Dirigentka si dlouho vážnost situace neuvědomuje, dál pokračuje ve své rutině, nachází si novou favoritku v mladé ruské cellistce Olze, které přidělí úlohu sólistky na úkor zkušené členky orchestru.
Když ale vyjde novinový článek o jejím údajném sexuálním predátorství, začíná se Lydiina kariéra hroutit jako domek z karet. Účelové vztahy, kterými udržovala svou nadvládu nad orchestrem, se drolí, spojenci ji opouštějí. K tomu přicházejí i rány pod pás jako účelově sestříhaný záznam její interakce se studenty. Pád je hluboký a na jeho konci čeká ironie osudu i nově nalezená pokora.
Feministka v pasti maskulinity
Obsazení ženské hrdinky do role vyhrazené obvykle mužům je tu dvojnásob provokativní. Vykreslením fiktivní fenomenálně úspěšné dirigentky snímek významně poukazuje na to, že ve skutečnosti hudební svět do čela prestižních těles ženy nepouští. A zároveň Tár názorně předvádí, že být ženou (ba feministkou) automaticky neznamená být světicí.
TÁRUSA 2022 Premiéra 23. 2. |
Je možné si pak klást otázku, co zejména přispělo k Lydiině krachu: zda to byly obecně lidské svody moci, úspěchu a náklonnosti, zda takto zákonitě působí mechanismus velkých uměleckých institucí, neuvyklých demokracii, nebo zda dirigentka fatálně kopíruje způsoby svých mužských předchůdců (kteří také formovali ony instituce). Platí asi vše, ale poslední varianta se i vzhledem k aktuální společenské debatě prosazuje nejhlasitěji. Ostatně když si jde Lydia vyřídit účty s dětmi, které šikanují její dcerku, představí se jako její „táta“.
Cate Blanchettová brilantně vystihuje všechny etapy a polohy hrdinčina vývoje, je strhující propagátorkou hudby, bytostnou umělkyní, autoritativní manažerkou i tápající ženou. Výrazně jí sekundují i další herečky, Nina Hossová jako Lydiina skeptická partnerka Sharon, Sophie Kauerová coby mladistvě arogantní cellistka Olga nebo Noémie Merlantová jako Lydiina zhrzená asistentka Francesca. Přesvědčivě představené prostředí elitní filharmonie zasazuje film do autentického kontextu, byť plná věrohodnost tu přece jen padla za oběť snaze o důrazné sdělení – Lydiin sestup je vylíčen snad až příliš razantně i vzhledem k tomu, jak subtilně je pojata jeho příčina. Na oprávněném aplausu (nejen) pro Cate Blanchettovou to ale mnoho nemění.
