Tomáš Hanák, toho času sloupkař s ostrovtipem

Přesvědčovali se o tom u jeho sloupků, jež vycházely v magazínu LN Pátek v letech 2000 až 2002. Nyní byly sebrány do jedné knížky, opatřeny titulem Doživotí a jak na to a vydány v nakladatelství Smršť, které založil Štěpán Kafka, jenž rovněž jako Hanák pochází z rozsáhlého uměleckomentálního pařeniště, jemuž se říká Pražská pětka.
Psát sloupky do populárně laděného magazínu není obvykle žádná legrace. Ne že by se toho od nich zas tak moc vyžadovalo, ale mají jaksi „profilovat“ číslo. Jejich účelem je dostat čtenáře do jisté teploty, přičemž by neměl být hned přehřát. Dobré je, když se ví, co od útvaru může čtenář čekat, což garantuje pisatel.

Od Tomáše Hanáka se jistě nečekaly analytické výkony ani tzv. hluboká zamyšlení, nýbrž něco hlavně vtipného, což je hrozivé břemeno sloupkařovo a obvykle to bývá i těžší než ono zamyšlení. Na humor jsou totiž, jak známo, různé názory a ne každý pod ním vidí to samé. Kromě toho dělat pravidelně humor je mnohem obtížnější než dělat pravidelně třeba... děti (pokus o humor).

Slovní kašpařina

Jsou ostatně různé druhy humoru. Například laskavý a moudrý, což ale (naštěstí) není Hanákův případ. Hanákův humor byl (a pravděpodobně ještě je) založen zaprvé na výstřední slovní komice a kašpařině a zadruhé na něm samotném. Řekněme, že on sám je totiž humorným elementem, k čemuž došlo netypickou kombinací relativně dobrého vzhledu (autor byl v době psaní sloupků známý fešák) a sebeironického intelektu, který mu dal pochopit, že vzhled ještě lépe vynikne, když si z toho bude činit legraci.

Častou figurou jeho sloupků je právě situace a stav, že je známou „ikonou“ mužství, jež je využívána v mediálním a showbyznysovém provozu, s nímž žije v ironické symbióze.

Není pak asi ani překvapivé, že vedle showbyznysu je velkým materiálem Hanákova humoru sexus a věci s ním spojené, což sice bývá obvyklé, ale málokdo umí být správně „sprostý“. Hanák ano, neboť správně vnímá na sexualitě její absurdní potenciál spočívající v tom, že jde o velmi těsné spojení nízkého a vysokého a že lidé kolem ní toho tolik nadělají. A kromě toho snad i to, že pisatel ví, o čem mluví.

Grimasy i při psaní

Typické dále je, že Hanákovy sloupky se velmi podobají tomu, jak on sám hraje, zvláště na estrádách jeho domovského Sklepu. Je v nich zřetelně slyšet Hanákova osobitá dramatická dikce spočívající na slovních hrách, nonsensu, aliteracích, rytmizování, rýmování a dalších deklamačních technikách. Čtenář při jejich čtení má jasnou sugesci, že mu je Hanák i za použití různých pantomimických grimas „předvádí“. I díky tomu lze tvrdit, že se v některých případech jedná o drobná umělecká díla, která mají svou literární hodnotu, a tak by i měla být posuzována.

Dále by snad bylo možné ocenit, že světový názor a filozofický postoj, z něhož Hanák své útvary psal, je mužně vyrovnaný a vyzrálý. Pisatel měl toho před deseti lety již dosti za sebou, své si užil, jisté slávy a snad i nějakého toho majetku rovněž nabyl, proto může pohlížet na svět a dění v něm z nadhledu, jemuž nechybí... angažovanost.

Ano, Hanák je dosti všímavý a značně kritický občan, za jehož politickými názory by mohl blízký třeba současnému Hradu vidět někdy čertovinu „pravdy a lásky“ kombinovanou se střídmě pojímaným „zeleným neomarxismem“, ale tak už to prostě u lidí, kteří mají smysl pro humor a jsou společenští, chodí. To se nedá nic dělat.

Od dob, kdy se Tomáš Hanák s těmi sloupky mořil (ani vtipným lidem nenaskakují vtipy na papír samy), uplynulo deset let. Přitom většinu z nich by bylo možné bez větších úprav otisknout i teď, protože se toho zas tak moc nezměnilo, byť by si člověk myslel, že ano. Možná že se Hanákovy sloupky budou dobře a s pobavením dát číst i za dalších deset let. S doživotím bych byl opatrný, ale to má každý jiné. Jako ten humor.