Středa 27. října 2021, svátek má Šarlota, Zoja, Zoe
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Tradici jsme chtěli zbourat

Kultura

  9:33
PRAHA - Nizozemský básník a prozaik Remco Campert, jehož tvorba již byla českým čtenářům představena několika překlady, navštívil Prahu.

Být srozumitelný. Remco Campert svou poezii maximálně přiblížil běžné řeči. foto: Pavel Wellner, Lidové noviny

LN Když jste po válce začínal a spoluzakládal časopis Braak, měl jste nějakou vizi poezie?
Těžko mluvit o nějaké vizi, protože jsem byl velmi mladý, Braak vycházel v letech 1949-1950. Bylo to vlastně pokračování středoškolské poezie. Ale pak jsem se v 50. letech přidal k okruhu Padesátníků, mezi nimiž působili například Lucebert nebo Bert Schierbeek. Toto obnovitelské hnutí usilovalo o novou poezii. Po válce bylo nutné vše znova vybudovat ve společnosti i v básnictví. Proto jsme nemohli navázat na to, co bylo před válkou.

Začátek své dráhy jste zachytil v básni z roku 1960, která se často cituje: K neuvěření/ že jsem jako jinoch/ psal ještě verše/ o stříbroběli březového kmene// a kolkolem mě/ velká pijatyka/ osvobození:/ voda se proměnila ve whisky.// Všechno chlastalo a souložilo,/ celá Evropa byla velkou matrací/ a nebesa stropem/ hotelu třetí třídy... Vyjadřuje to deziluzi z osvobození?
Tu báseň jsem nepsal jako chlapec - psal jsem ji o chlapci, který si ještě neuvědomoval, že je básník. Začátek a konec básně ukazují svět z jeho hlediska, z hlediska mladého člověka. Ale to, co je mezi tím, osvobození, to byl svátek pro dospělé lidi. V době, kdy je člověku patnáct, si píše jen pro sebe, ale ještě to není poezie. Až když mi bylo dvacet, uvědomil jsem si - i díky starším spisovatelům z hnutí Padesátníků - že budu básník. Do té doby jsem pouze psal. O tom ta stará báseň pojednává. Ale dnes už píšu úplně jinak.

Remco Campert

Spisovatel narozený v roce 1929 proslul jako básník, prozaik, ale i jako autor sloupků, které psal s bývalým fotbalistou Janem Mulderem pro deník Volkskrant (doslova „Lidové noviny“). Letos vydal knihu Dagboek van een poes (Deník kočky), které se prodalo už 50 000 výtisků, a soubor básní Nieuwe herinneringen (Nové vzpomínky). Začátkem roku 2008 vyjde v Nakladatelství Lidové noviny próza Láska v Paříži (2004). Je rovněž zastoupen v antologii V Nizozemsku už nechci žít. Ta obsahuje i slavnou báseň Mé srdce buřič od jeho otce Jana Camperta, novináře, kritika a básníka, který byl za činnost v odboji zabit za dosud neobjasněných okolností v roce 1943 v koncentračním táboře Neuengamme.

Jaký je dnes váš vztah k tradici?
V 50. letech jsme chtěli tradici zbourat a dneska se k ní vracíme. Tehdejší experimentální a divoká poezie se vlastně stává tradiční. A naopak: tradice je dnes moderní. Souvisí to s problémem vyjadřování. Dnešní světová poezie obecně se snaží být lidem srozumitelnější.

Tehdy jste zamítli staré formy. V říjnu zemřel váš současník a přítel Jan Wolkers, který v 60. letech svými prózami boural společenská tabu. Měli jste k sobě blízko i jako spisovatelé?
Naše přátelství stálo mimo psaní. Byli bychom přátelé, i kdyby Jan Wolkers nepsal.

Na Wolkersově pohřbu jste přednesl báseň Život. Začíná scénou z nádraží, kde jste se dozvěděl o jeho smrti, a končí myšlenkou na „život/ tak jak ty jsi ho slavil/ bujaře a příkladně“. V čem spočíval příklad Jana Wolkerse?
Byl plný života. Při všem, co dělal, byl plný radosti.

Ta báseň je psaná civilním a jednoduchým stylem. Reprezentuje vaši současnou tvorbu?
Jde vlastně o deníkový záznam, zachycený jazykem, jakým se mluví a jakým nyní píšu. Je to srozumitelná poezie, jakési parlando - zpěv blízký běžné řeči.

Je tedy určená k hlasitému přednesu? Čtou nizozemští básníci často básně na veřejnosti?
Dnes se poezie dokonce mnohem víc poslouchá, než čte. Veřejný přednes poezie v sále je natolik rozšířený a žádaný, že bych mohl někde vystupovat třikrát týdně. Tato tradice začala v roce 1966 v Amsterdamu. Čtení mělo takový ohlas, že od té doby se poezie hlavně poslouchá. V sálech, divadlech i literárních klubech. Próza se ale v Nizozemsku rovněž rozvíjí a stále více se čte. Tak se vytváří kultura naslouchání pro poezii a kultura čtení pro prózu.

V posledních deseti letech jste psal sloupky pro deník De Volskrant. Souvisí působení v novinách s vaším úsilím o srozumitelné sdělení v poezii?
Pro mé sloupky je podstatná společenská zainteresovanost a přímá souvislost s konkrétními událostmi. Je zajímavé, že tutéž společenskou angažovanost vkládám zpravidla mnohem více do poezie než do prózy.

Slovo angažovanost zní v souvislosti s literaturou v Česku skoro nebezpečně. V čem podle vás angažovanost poezie spočívá?
Angažovanost v poezii rozhodně není angažovanost politická. Je to účast se životem.

Verše přeložila a rozhovor tlumočila Olga Krijtová

Otužování podle Wima Hofa je nebezpečné. Hrozí zástava, říká kardiolog Táborský

Premium Otužování je nejlepší prevence proti těžkému průběhu nemoci covid-19. Lidé mají větší šanci, že neskončí v nemocnici,...

Dětem, kterým pomáháte moc, mozek nepracuje správně, říká speciální pedagožka

Premium „Kdybychom k dětem v batolecím a předškolním věku přistupovali v některých oblastech víc ,postaru‘, měli bychom méně...

Váš syn bude žít jen pár týdnů. Zpověď matky zesnulého hokejisty Buchtely

Premium Přežít své dítě. Pro každého rodiče ta nejhorší představa. Teprve dvacetiletý hokejista Ondřej Buchtela zemřel loni v...

Mohlo by vás zajímat