Málo platné, ačkoli se v „brněnském exilu“, v lokalitě Střelnice, snažili pořadatelé z tamní půdy vydolovat známého ducha přehlídky, nikdy se to stoprocentně nepodařilo, jakkoli i tamní ročníky měly svůj půvab a charakter.
Jenomže trutnovské hlediště, hájek s prostorem pro stánky s indiánskými cetkami a prezentací neziskovek, okolní svahy z červené hlíny, která, zvlášť když zaprší, obarví všechno do výše kolen, a pro muzikanty a další neodmyslitelný interní pronárod také „magická backstage“, tedy zákulisí za hlavní scénou, kde se v nevídané pohodě sedí, drbe a popíjí od rána do večera a od večera do rána – nic z toho prostě brněnská Střelnice nenabídla, ani nabídnout nemohla.
MACHALICKÁ: Když dva dělají totéž. Holt Pavel není Havel |
A když si letitý pravidelný návštěvník tohoto festivalu dával na trutnovském náměstí každé ráno snídani a kolem kavárenské zahrádky mu několikrát prošel zástup vyznavačů Hare Kršna zpívající svoji mantru, věděl, jakkoli sám bezvěrec, že je opět ve správnou dobu na správném místě.
Prezidentská návštěva
Hned první den festivalu, ve čtvrtek, přijela do areálu mimořádná návštěva, prezident Petr Pavel. I když zrovna mezi publikem téhle poměrně jasně politicky vymezené akce, odvozující svoje kořeny od undergroundu a protikomunistického disentu, nemá současná hlava státu jen bezvýhradné fanoušky, její příjezd byl kvitován v podstatě obecným nadšením. Už proto, že po dvaceti letech sedí na Hradě politik, který je ochoten sestoupit ze svého piedestalu i někam jinam než mezi předem jasně sezvané příznivce. A proto, že se zajímá i o druh kultury, který stále patří spíš kamsi na okraj.
TRUTNOFFTrutnov, areál Na Bojišti 17.–20. 8. |
Petr Pavel si tak dal v zákulisí pivo se zakladateli festivalu Martinem Věchetem a Františkem Čuňasem Stárkem, navštívil obě festivalové scény, undergroundovou ve velkokapacitním stanu i hlavní v amfiteátru, poslechl si, zdálo se, že radostně, koncert Pražského výběru (jehož leader Michael Kocáb mimochodem v době prezidentské kampaně rozhodně nepatřil k těm, kteří by kandidaturu Petra Pavla vítali s nadšením), nesčetněkrát se podepsal a vyfotil s návštěvníky i muzikanty a asi po třech hodinách odjel zpět na dovolenou, v jejímž rámci si na Trutnoff udělal čas.
Inventární čísla
I na letošním Trutnoffě se projevila specifičnost této akce, tušená už v mnoha minulých letech. Totiž to, že publikum sem jezdí kvůli akci samotné, kvůli tomu, čemu pořadatelé říkají „moment setkání“, a že se až tak moc neohlížejí na samotný program. Přesněji řečeno, neplatí tady úplně stoprocentně standardní dramaturgická pravidla. Mezi ta hlavní například patří neopakování výrazných kapel rok po roce. Skupiny jako Monkey Business, Visací zámek, Druhá tráva, Kurtizány z 25. avenue, Michal Prokop a Framus Five nebo Švihadlo se zde ale objevují na programu prakticky každoročně, a přitom mají, také každoročně, jednoznačně největší úspěch.
Letos to bylo patrné zejména u Monkey Business, kteří vytvořili pod pódiem hlavní scény jednoznačně největší kotel, nejrozjetější náladu, a publikum samotné muzikanty dokázalo vybičovat k životnímu výkonu. Ale velmi vstřícný ohlas tady mají i všichni další domácí účinkující. Dokonce i takový Ondřej Havelka se svými Melody Makers, další z účinkujících „s inventárním číslem“, který v kontextu převážně rockově laděné přehlídky představuje daleký žánrový úkrok, se tady může právem cítit jako rocková hvězda – jiný takový festival prostě není.
Hosté ze zahraničí
Ne že by publikum vysloveně odzívávalo zahraniční účinkující, ale ve srovnání s domácími jich většina musela ustoupit do pozice chudých příbuzných, ať už se jednalo o rockové Therapy?, zpěváka reggae Andrewa Toshe, a nakonec i finské Waltari a taneční Asian Dub Foundation, kteří možná utrpěli tím, že se jejich nedělní noční blok příliš nekryl s pondělními pracovními plány návštěvníků.
Své publikum si očekávaně přitáhli slovinští Laibach, byť svojí hudebně-vizuální show nepřesvědčili, že by jejich kontroverzní pověst byla jen neprávem podsouvaným nepochopením, a trochu překvapivě i australští The Rumjacks. Ti uzavírali hlavní scénu v sobotu hudbou, která vycházela nikoli z tradic jejich kontinentu, nýbrž z irské lidové muziky podané folkpunkově. A na to se u nás tradičně „slyší“.
Z řečeného vyplývá, že by pro pořadatele Trutnoffa bylo v příštích letech možná nejsmysluplnější soustředit se na domácí program, ten řádně vyšperkovat a peníze určené na zahraniční účast sesypat na jednu hromadu – a místo pěti kapel koupit jednu, která vzbudí u návštěvníků takové nadšení, jako v minulých letech návštěvy Patti Smith nebo Iggyho Popa – i na ty se letos Na Bojišti v souvislosti s návratem festivalu hodně vzpomínalo.
Ale rady jsou zbytečné, Martin Věchet se svým týmem si vždycky udělají všechno podle svého. Což je dobře. Zvláště je-li výsledkem událost kalibru letošního festivalového Comebacku roku. Tak teď už jen, aby to vydrželo.
