Budiž řečeno, že své setkání s Bohumilem Hrabalem (literární předloha) a Jiřím Menzelem (scénář a režie) všichni zúčastnění považují za šťastné. Někteří je prožívají poněkolikáté, například Menzelův dvorní kameraman Jaromír Šofr, jiní poprvé, jako třeba půvabná slovenská herečka, Zuzana Fialová. Někomu v Anglickém králi připadla role hlavní, na tu vzpomíná bulharský herec Ivan Barnev, jinému jen výjevy beze slov, ty si užil oscarový režisér István Szabó i cimrmanovský herec Petr Brukner. Emílii Vášáryové se ve filmu mihne jen její výstřih...
Všudypřítomný erotismus
„Kameraman musí pokaždé počítat s tím, že přinese nějakou oběť, ale tentokrát se mi líbí, jak to Jiří Menzel s Jiřím Brožkem postříhali,“ říká Jaromír Šofr, který snímal Menzelovy Ostře sledované vlaky, Rozmarné léto, Skřivánky na niti, Na samotě u lesa, Postřižiny nebo Vesničku mou střediskovou.
„Menzel je schopen se bez lítosti a bez sentimentu vzdát celých pasáží a bez milosti je vystříhat, to oceňuji. A v čem nikdy nešlápne vedle, je výběr herců, má pro ně nesmírný cit a dostane z nich vždycky všechno, co chce. Konkrétně v tomto Hrabalovi je strašně těžké zvládnout erotismus, který je v něm všudypřítomný. To je úkol jen pro nejlepší z nejlepších, udělat tyhle scény přijatelné i pro lidové publikum a neurazit ty, kdo mají vkus. Menzel to podle mě umí díky své obrovské sociální inteligenci.“
„To je první režisér, kterému se podařilo svlíknout mě dřív, než jsem si toho stačila všimnout,“ ještě teď s údivem tvrdí čerstvá vítězka slovenské verze televizní Star Dance, temperamentní Zuzana Fialová. „A přitom já dělám vždycky takové drahoty, že si to neumíte představit. Jenže on mi tu scénu ještě vyprávěl a já mezitím už svlékla tričko.“
O postavě bývalé prostitutky mluví herečka jako o „světýlku v pohraniční šedi“, k němuž se vyhaslí hrdinové v podání Oldřicha Kaisera a Milana Lasici uchylují jako ke svatému obrázku. „Je to takový barvitý člověk, možná hloupá, ale živá, připomíná mi trochu hrdinku ze Sladkých her minulého léta.“ Dělat s Menzelem byl pro Zuzanu prý sen, který se splnil. „Jsem šťastná. A taky se mi velmi líbila ta pěkná čeština, jakou se ve filmu mluví. Připadala jsem si jako ve starém českém filmu, cítila jsem se tak nějak jako Lída Baarová, hrozně jsem si to užívala. Když jsem si přečetla ve scénáři, že,celá je ojínělá jehličím, i ve vlasech má jehličí‘, hned jsem si představila, jak ta dívka vypadá.“
„Udělat“ na malé ploše charakter
„Nevím o režisérovi, který by tak rozuměl Hrabalově poetice jako Jiří Menzel,“ říká Jiří Lábus, který je jedním z mnoha výrazných herců, na něž se dostalo s menší rolí. „V tom je tenhle film zajímavý, že vedle velkých je tam moře malých postav, které skládají mozaiku příběhu. Na malé ploše musíte,udělat‘ charakter, aby divák poznal, jaký ten člověk asi je, o co v jeho příběhu jde. V té mikrostudii to bylo pro herce náročnější a taky zajímavé.“ Jiří Lábus Hrabala spolu s Milanem Kunderou považuje za největší zjevy české literatury minulého století. „Hrabal psal s dokonalou znalostí člověka a ještě s tím jeho nezaměnitelným, originálním, svérázným pohledem. Myslím, že proto je zároveň srozumitelný i jinde a že se bude znova a znova číst, že mladí ho budou znova objevovat, podobně jako jsem ho objevoval já před mnoha lety.“
Bezejmenní burziáni
Jednu z malých postav, které zalidňují hrabalovské vyprávění, si zahrál Petr Brukner z Divadla Járy Cimrmana. „To je taková scéna, jak pan hoteliér Brandejs pořádá seanci pánů burziánů, na stole se otáčí za zvuků hudby krásná slečna a my debužírujeme. Text ve scénáři žádný nebyl, jen jídelní lístek a pod ním poznámka: pokud možno vše pravé. Byla to hodně pestrá společnost, z levé strany seděl Jiří Žák z Vinohrad, dál režisérův pan doktor, potom kaskadér Jarda Tomsa, kolega z divadla Pavel Vondruška, skladatel Jan Klusák, Pepa Abrhám a vedle mě slavný režisér István Szabó. Tihle burziáni se pak ještě sejdou ve věznici při draní peří. To byl zážitek dost tristní, ne kvůli tomu draní, ale té bývalé věznici, kde jsme točili. Nechtěl bych tam být ani den.“
Děti Petra Bruknera prý Hrabala už nijak zvlášť nevyhledávají. „Je to autor naší generace, poloviny minulého století, mladí si ho musejí znovu najít a pro ty ještě starší je zase jeho jazyk už moc drsný. Já ale pana Hrabala znal, miloval jsem ho i jeho knížky, takže jsem při prvním zavolání bez rozmýšlení Menzelovi řekl,Jirko, chci a budu hrát třeba zadarmo‘. Dělat s ním je vždycky potěšení.“
