Podle choreografa a zakladatele souboru Wima Vandekeybuse se svým nejnovějším představením, které mělo premiéru letos v červenci, vrací k počátkům souboru. Ten v příštím roce oslaví 30 let svého působení a Vandekeybus se v nové práci vrací ke své úplně první choreografii pro skupinu What the Body Does Not Remember (Co si tělo nepamatuje) z roku 1987, jež se také zabývala láskou, její fyzickou stránkou.
Přelomová inscenace pojednávající o instinktivních reakcích lidského těla získala v roce 1988 prestižní cenu Bessie Award a zapsala se do dějin soudobého tance. Se strhujícím debutem Wima Vandekeybuse přišel na scénu tanec nekompromisní, riskující a vzrušující, při kterém se divákům tají dech z toho, jak daleko lze s pohybem a pohybovými možnostmi lidského těla zajít.
Nyní se autor k slavné choreografii i k námětu vrací, hledá ale emocionální stránku lásky, vášeň, city, mystérium, ale i její odvrácené stránky. Říká ale, že představení nechce dávat návod, jak pochopit, co to láska je. „Ne, láska není srozumitelná. Člověk jí dává význam a přisuzuje jí jasné konotace. My se zabýváme poznáváním a emocionalitou,“ říká choreograf. Představení doprovází živá hudba Maura Pawlowského a zpěv jihoafrické zpěvačky Tuty Puoane.
Ultima Vez v Arše pravidelně hostuje od roku 1995, od té doby mají čeští diváci možnost sledovat tvorbu jednoho z nejvýznamnějších světových choreografů pravidelně, často záhy po světové premiéře nového díla.
Vandekeybus založil soubor v roce 1986. Jeho tvorba je charakteristická radikálním pohybovým divadlem plným konfrontací, výbušnosti, emocí a energie, jehož hnacím motorem je konflikt, síla, instinkt, „imaginární katastrofa“ a rozpor mezi přitažlivostí a odtažitostí. V jeho představeních se prolínají tanec, hudba, divadlo, projekce, hudba a světlo v jeden celek.
