LN Hodně se teď mluví o financování filmové tvorby, o tom, jaký má být podíl státu na národní kinematografii. Jaké máte zkušenosti vy?
Když kdysi uváděli v tehdejším západním Německu můj první film, tak mi tam při tom s velkou slávou oznámili, že byl zařazen mezi „hodnotné“ a jako takový byl jeho distributor zbaven daňové povinnosti. To byl rok 1966 nebo 1967 a šlo o Ostře sledované vlaky. Uměli v tom kapitalistickém Německu zvážit, jestli je film natočen z ryze komerčních důvodů, nebo jestli mají jeho tvůrci trochu větší ctižádost, a zaslouží si tudíž určité úlevy. Ta hranice mezi úsilím o kvalitu a sprostou snahou jenom vydělávat se dá rozpoznat a já nevím, proč se tohle u nás dodneška nezavedlo.
Na čem se nejvíc vydělá?
Nejlíp se vydělává na lidské blbosti. To dobře vědí majitelé sázkových kanceláří, loterií a hlavně bulvárních médií. Pan Železný kdysi strhl tuhle lavinu a zbohatl na tom, že cynicky zavalil své diváky hloupostmi a sprostotami. Hlouposti a sprostoty nás obklopují čím dál tím víc a chytráci, kteří s nimi manipulují, jsou čím dál tím bohatší a neostyšnější. Zisk se stal dneska nejvyšší metou a to je v oblasti produkcí, které mají mít vliv na duši člověka, cestou do pekla. Nejlépe by bylo ty snadné výdělky na hlouposti lidí mastně zdanit. Když se ale o něčem takovém zmíníte, každý se zděsí před tím strašlivým slovem cenzura.
Sám s tím máte své zkušenosti. A je to pořád stejné?
Trvalo mnoho let, než se lidé nechali poučit o vlivu životního prostředí na tělesné zdraví člověka. Ve vyspělých státech existují instituce chránící čistotu prostředí, nezávadnost potravin a podobně. Neurvalé snahy po zisku jsou v oblasti tělesného zdraví do určité míry limitovány zákony. Nemůžete pouštět do vzduchu nebo do vody jedy, které ohrožují zdraví lidí, je na to zákon. Nemůžete jim prodávat zkažené potraviny, skočila by po vás příslušná komise. V oblasti duševního zdraví tomu tak není, a tak si čím dál tím víc zvykáme na sprostoty, surovosti, moderními hrdiny jsou dnes gauneři a úchylové. Lépe se na nich vydělává a to ospravedlňuje každou nemravnost. Zisk je dnes vrcholem všeho. Je i nad morálkou. Chcete-li se při tvorbě obejít bez podpásovek, je z vás chudý příbuzný, zůstáváte v úloze oukropečků. A když přece chcete dělat něco pořádného, musíte umět žebrat. Mám s tím teď v poslední době určitou zkušenost a díky té zkušenosti obdivuju svoji ženu.
Něco se jí povedlo?
To je trošku dlouhá historie. Před několika lety jsem inscenoval v Oslu v Národním divadle Goldoniho. Moje žena Olinka tam byla se mnou. Při procházce jsme jednoho dne narazili na úžasnou věc. Na velkém prostranství před radnicí stálo množství panelů a na nich byly fotografie, pohledy na zeměkouli shůry, z nebe. Všichni známe, jak naše planeta vypadá z pohledu z družice. Tyhle fotografie byly jiné, blíž k zemi a na nich bylo vidět, jak je ta naše planeta rozmanitá a jak se na její tváři podepsal během staletí člověk v tom dobrém i v tom zlém. Fotografie výtvarně krásné, obsahem velice lidské. Z nejrůznějších koutů. Z Arktidy i z africké pouště. Jsou na nich bavlníkové plantáže i hejna plameňáků. Divoká pohoří i chudinské čtvrti v Brazílii. U každého obrazu byla vysvětlující legenda o tom, odkud ta fotografie je a co představuje. A mezi těmi stovkami velikých fotografií se procházely rodiny s dětmi. Byla tam na zemi veliká mapa, na které si děti mohly přebíhat z kontinentu na kontinent. Bylo to úžasné. Výstava těch fotografií, jak jsme se dozvěděli, oběhla už skoro celý svět a moje žena se rozhodla, že ji dostane do Prahy. A dokázala to, sedmého srpna se výstava otevírá...
Jak rychle tu věc zvládla?
Trvalo jí to víc než tři roky, ale dokázala to. Vrhla se do toho s vůlí a odhodláním. Ne pro výdělek, ale pro to potěšení udělat něco záslužného, užitečného a lidi potěšujícího. Nezastavila ji má skepse.
Předpokládám, že jde o víc než běžnou expozici.
Zorganizovat kulturní podnik, ze kterého nekouká žádný profit - výstava bude volně přístupná po celý den i noc bez vstupného - není legrace. Zvlášť, když jde o záležitost velice nákladnou. Vyrobit velkoformátové fotografie, odolné rozmarům počasí, stojany na ně, zajistit jejich osvětlení, ochranu před vandaly, pojištění, dopravu, tisíc dalších věcí, konečně i honorář člověku, který fotografie udělal, to všechno stojí fůru peněz. Nalezli jsme ochotného člověka, který podobnou výstavu zorganizoval v Budapešti, a ten nám svěřil své zkušenosti. Řekl, co všechno se musí pro to udělat, co celá ta legrace stojí, a my klesli do kolen.
Našel se nějaký mecenáš?
Vím už, jak to u nás vypadá, když chcete udělat něco, z čeho nekouká zisk ani sláva. Poznal jsem, jaká to je bída obracet se na sponzory, žebrat u nich, dohadovat se, co z toho oni budou mít. Na velkorysost někdejších mecenášů se u nás musí zapomenout. Mecenáši patří do minulých století, byli to lidé vzdělaní a jejich štědrost nebyla vedena touhou po slávě, po zviditelnění, nepotřebovali reklamu. Dnes snáze seženete sponzora na „Miss mokré tričko“ než na koncert komorní hudby. Když ale výstavu vidělo tolik jiných měst, bylo by škoda, aby ji nemohla vidět Praha! V Praze jsou ovšem specifické podmínky. V Budapešti například ji společně s radnicí zorganizoval ředitel tamního francouzského kulturního institutu. Autorem fotografií je totiž francouzský fotograf. V Praze jsme se museli obrátit většinou na soukromé firmy.
Konečně jste se tedy poučil, jak se shánějí peníze...
Velké a bohaté firmy mají na charitativní akce zvláštní oddělení a v nich jsou lidé, kteří sami o sponzorských darech nerozhodují, ale musíte s nimi jednat. U několika takových jednání jsem byl, má žena sháněla dokonce sponzory i pro můj film. Obdivuji její trpělivost a takt, s jakým s příslušnými referenty jednala. Ať máte sebeušlechtilejší úmysl, musíte si zvyknout na pozici žebráka. Je to často i potupné. Nikdy si nejste jisti, jestli ten člověk, se kterým jednáte, od vás neočekává nějakou protislužbu. A když vidíte, jaké jiné aktivity sponzorský příspěvek dostávají, nezbavíte se podezření, že celý ten sponzoring soukromých firem je stejně náchylný ke korupci jako u organizací státních.
Ale dobře to dopadlo.
Bylo třeba se za pochodu učit dělat účetnictví, vyjednávat, organizovat schůzky, jednat s tiskárnami, s leteckými společnostmi... Dvakrát se musela výstava pro nedostatek financí odložit. Našel se ale nakonec i chápavý a kulturně myslící sponzor. Pikantní je, že to není ani Francouz, ani Čech, má jen rád Prahu a úctu k dobrým věcem. Výstava bude na nejhezčím místě v Praze. Až půjdete po Karlově mostě a podíváte se dolů na Kampu, uvidíte tam stojany s velkými barevnými obrazy, neodoláte a sejdete se na ně podívat. Každý, kdo si ty fotografie prohlédne, bude tu naší planetu trochu víc milovat a vážit si jí.
Jste teď uprostřed nového filmu, který, jak všichni vědí, vzniká podle Hrabalovy knihy Obsluhoval jsem anglického krále. Vrátilo vám natáčení chuť přejít od divadla zase trvaleji k filmařině?
Já na film nezanevřel, jenom jsem nedostal dobrou nabídku, neumím žebrat o práci. Pak nabídka přišla, podmínky, které jsem mohl splnit, byla to pro mne výzva. Sázka ale je velká, všichni to znají, každý si to už nějak představuje - a tak jakmile mi někdo řekne, že se na ten film těší, už mi jde mráz po zádech, říkám si: další člověk, kterej bude možná zklamanej.
Do konce roku by měl být film hotov. Co vás uklidnilo a co překvapilo?
Uklidnilo mě i překvapilo, s jakými lidmi jsem mohl pracovat. Měl jsem skvělé spolupracovníky. Od kameramana Jaromíra Šofra až po posledního asistenta ve štábu, nemluvě o hercích a komparsu. Všichni byli ohromně entuziastičtí, zapálení pro věc. Podrželi mě v mých pochybách, cítil jsem jejich důvěru a už kvůli nim bych si přál, abych ten film nezpackal. Ale nikdy nevíte, jak se vám to povede, a když se vám něco povede, stejně nevíte, čím to bylo.
Řešil jste nějaké větší problémy?
Byly dva. Zaprvé, aby to byl film Hrabalovi věrný, zadruhé, aby byl příběh filmu lidem srozumitelný, čitelný. Nebyl by problém natočit podle toho jiskřivého textu burlesku, hromadit efektní nápady, dráždivé situace, kterým bych rozuměl jenom já sám. Největší problém není mít nápad, ale najít to řešení, kterému bude divák, který zabloudí do kina, rozumět. Hrabal napíše větu a z té jedné věty se dá udělat dvacetiminutová scéna. A takových vět je v knížce strašně moc. Takže to byla na začátku věc pečlivého výběru a nakonec i určité nutné deformace, jen proto, aby se i ten, kdo nezná knížku, orientoval, aby film měl děj, tah, aby z něj nakonec nevyšla jen tříšť efektních, dohromady nesouvislých obrázků. Dovedu si představit, že nad filmem asi budou někteří ohrnovat nos a jiní ho zase budou považovat za moc velké umění. Je to úzký chodníček, jdete po něm a nevíte, na kterou stranu přepadnete.
Co je pro vás při natáčení nejhorší?
Nejhorší je to vražedné tempo, ve kterém se musí točit, stává se často, že nejlepší nápady přicházejí až ve chvíli, kdy člověk odchází z placu, v noci po natáčení, ve střižně. Všechno by chtěl natočit znovu, ale to už nejde, je v tom moc peněz. Natáčet film je jako když se maluje do mokré omítky, musíte být hotov v limitovaném čase - pracuje intuice, zkušenost, zručnost. Můžete si myslet, že se dá všechno napsat předem, ale nejde to, ať je člověk sebedokonaleji připraven, stejně musí improvizovat. Ale to tak bývá u každého filmu.
Plánujete něco po Anglickém králi?
Nevím o ničem. Musela by přijít objednávka. Maďaři mi poslali nějaký scénář, tady odtud nic.
Nikdy si nic nevymýšlíte sám, netoužíte po nějaké látce?
Mně se vždycky dobře dělalo, když jsem to dostal za úkol - i v divadle. Jsem nájemný režisér, uvolní se mi ruce, když se zbavím odpovědnosti za výběr. Tu má někdo jiný, producent, který věří látce a věří mně. Kdybych si vybíral jenom to, co mě baví, dělal bych to asi špatně. Vše, co je dobré, vzniká ze zápasu. I ze zápasu s vlastní leností a nedokonalostí.
Když ale čekáte na výzvu, nemusíte se dočkat...
Asi jsem si spoustu věcí zavinil tím, že jsem se do ničeho necpal, ale za ničím jsem se ani zvlášť nepachtil, bral jsem jen to, co mi samo přišlo. Taky jsem tím asi hodně věcí prohrál. Měl jsem obrovský nástup, světový úspěch a velmi snadno jsem se po příchodu normalizace nechal odstrčit. Kdybych byl trošku rvavější, cílevědomější... Kdoví. Byl bych asi slavnější, udělal bych toho víc, možná v cizině, možná tady. Byl jsem vždycky tak trochu mouchy snězte si mě a měl pocit, že pokud se mi něco povedlo, byla to spíš náhoda. Ten nedostatek sebevědomí působil, že jsem vždy znovu musel někomu dokazovat, že si zasloužím, abych mohl pracovat. Za bolševika i dneska. Až teď na starý kolena začínám věřit, že jsem geniální.
Ve světě na to zjevně přišli dřív než vy. Pořádají přehlídky vašich filmů, dávají vám opakovaně ceny...
Měl jsem jednoduše štěstí. Úplnou náhodou jsem se dostal k povídce v Perličkách na dně. Protože se povedla, nabídli mi Ostře sledované vlaky, které bych nedělal, kdyby je přede mnou neodřekli tři režiséři. Rozmarné léto jsem původně vůbec nechtěl dělat, povedlo se a já nevím proč. Legrační je, že v těch sedmdesátých letech jsem byl nežádoucí jako člověk šedesátých let, a když se mi v osmdesátých letech povedlo pár filmů, byl jsem zase v devadesátých letech člověkem minulého režimu, který idealizoval život v socialistické vesnici.
To si stěžujete na osud?
Ne, jen vnímám ty paradoxy. Teprve teď po mnoha letech si všimli, že u nás žije geniální filmař Jan Němec. Jména Passer, Schorm, Máša, Juráček jsou pomalu zapomenuta. Když s námi po invazi naši starší kolegové Sequens, Vorlíček a spol. zametli, říkalo se, že ta nová vlna byla uměle propagována západními novináři. Pak v devadesátých letech se zase mudrovalo, že nová vlna je už passé. A teď čtu od poradce pana prezidenta, že „takzvaná nová vlna“ za moc nestála. Ale kamkoli ve světě přijdu, pořád se právě československá nová vlna připomíná, vlastně jako jediná pozoruhodná éra našeho filmu. Úspěch se v Čechách neodpouští.
Uvidíme, co vám přinese Anglický král...
Já bych jen chtěl, aby na něj chodili lidi. Ale skoro bych řekl, že už teď vím, jak budou znít recenze...
Máte v té své příslovečné skepsi taky nějaké pozitivní zprávy?
Jednu dost podstatnou: máme se dobře! Máme se tak dobře, jak jsme se v dějinách nikdy neměli. Nemyslím jenom hmotně. Nemusíme mít strach z nepřátel, jsme obklopeni sousedy, se kterými vycházíme v dobrém - to se v historii naší země ještě nikdy nestalo. Během moderní historie nás vždycky někdo okupoval, Rakušané, Němci, Rusové. Ale ani naše samostatnost mezi oběma válkami nebyla růžová. Ze všech stran nás obklopovali a ohrožovali nepřátelé. Rakušané, že jsme se od nich odtrhli a sebrali jim velkou část průmyslu, Němci, že jsme se nechtěli stát součástí Říše, Poláci kvůli Těšínsku, Maďaři, protože jsme jim vzali Slovensko. A uvnitř se zase republika bránila Němcům a Slovákům, kteří se od ní chtěli odtrhnout, fašistům a komunistům, kteří ji chtěli zlikvidovat. Proti tomu je dnes naše země v situaci téměř idylické. Teď máme jediného nepřítele, to jsme my sami. Nebo ještě líp: naši největší škůdci jsou ti, co jsme si je zvolili. Ti ješitní troubové v parlamentu, ve Strakovce i na Hradě, amatéři, kteří neumějí udělat jeden pořádný zákon a většinu času a energie proplýtvají v nekončících žabomyších bitkách o koryta.
