Sobota 16. října 2021, svátek má Havel
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

V Budapešti bude Havel i Komenský, říká ředitelka Českého centra Adéla Gálová

Kultura

  16:00
BUDAPEŠŤ - Ze škatulky Čechů coby filozofujících kujónů se postupně vymaňujeme, říká Adéla Gálová, současná ředitelka Českého centra v Budapešti. Absolventka hungaristiky na FF UK dvě dekády působí jako překladatelka z maďarštiny a angličtiny. Navázala tak na rodinnou tradici, oba rodiče jsou podepsáni pod překlady zásadních děl maďarské literatury.

To nejlepší ze současné české prózy se do Maďarska dostane, říka Adéla Galová, ředitelka ČC Budapešť. foto: DAVID KONEČNÝ

Lidovky.cz: Váš první rok ve funkci ředitelky Českého centra v Budapešti byl mimořádný i kvůli pandemii. Co se vám podařilo covidu navzdory zrealizovat?
Bezprostředně po mém příchodu v listopadu jsme museli obrodit tamní mikrotým, rozproudit sociální sítě a udržet jazykové kurzy, které nebyly zvyklé na online formát. V takovém komorním rozpoložení jsme strávili konec roku, vytěžili jsme z něj nicméně spoustu plánů do budoucna. Tím stěžejním je postupné zpřístupňování našich programů lidem s postižením. Tuhle inspiraci jsem si přinesla z jedné ze svých předchozích štací – festivalu lidskoprávních filmů Jeden svět, kde v přístupnosti a inkluzivitě takříkajíc frčí už pár let. Od Nového roku pořádáme programy víceméně ve stejné frekvenci, jako tomu bylo dřív.

Lidovky.cz: Nikdo zatím nedokáže říct, jaký nás čeká podzim, ale vy musíte mít dlouhodobé plány. Jaký zásadní počin centrum chystá, co by to bylo?
Příští rok bude pro celou síť Českých center zvlášť významný, čeká nás předsednictví v EU. K mojí radosti se vedení center pro dané období kloní k myšlence zvýznamňování společných proevropských hodnot oproti nabízející se české linii. V podobném duchu jsou koncipovány i naše projekty; chystáme se dobýt maďarský veřejný prostor, vytěžit obtížná a univerzální témata, jako jsou ženská práva, práva menšin nebo ekologická udržitelnost.

Konkrétně je v plánu třeba připomínka celosvětového odkazu Václava Havla, komeniánské výročí v unikátním projektu Pavla Sterce Stříbrná akademie, respektive projekty popularizující českou vědu a inovace či napínavý podcast z období druhé světové války, kdy byla dějištěm jednoho velmi symbolického příběhu přímo sama budova dnešní české ambasády v Budapešti.

Lidovky.cz: Stojíte za vznikem literárního blogu Mačeta, na kterém vycházejí vždy po dvou za měsíc texty od maďarských i českých literátů. Je v Maďarsku známá česká literatura?
Nápad vyrobit si literární blog nám vnukla spisovatelka Alžběta Stančáková v době, kdy byla v Pešti na stáži. My už se pak v podstatě jen bavili vymýšlením úderného názvu a oslovováním autorů. I z jejich živého zájmu a samotných příspěvků je myslím patrné, že česká kultura se mezi Maďary těší značné oblibě. Nutno ovšem dodat, že výraznou část z nich tvoří jakási nostalgická generace, jež má Čechy dodnes spojené hlavně s konkrétními fenomény, jako je Hrabal, Páral, Švejk, ale i Rumcajs nebo nesmrtelný Krteček. Aniž bychom chtěli tuhle naši stálou základnu odstavit na druhou kolej, přece jen se snažíme vtáhnout zdejší publikum i do aktuálního dění na české kulturní půdě. 

Díky zainteresovaným nakladatelům a stálému okruhu skvělých překladatelů se prozatím daří držet krok alespoň s tím, aby se na maďarských pultech objevovaly veškeré „hitové“ tituly. V posledních dekádách tak maďarský trh dokázal pokrýt minimálně „best of“ z české prózy, s poezií je to už trochu slabší.

Lidovky.cz: Přeložila jste knihu Imreho Kertésze nebo titul Chtěl jsem mlčet Sándora Máraiho, který se ve své době stal v Maďarsku senzací. Sledujete současnou maďarskou prózu?
Maďarská literatura je mojí srdeční záležitostí, proto ji pochopitelně napjatě sleduji. Pokud jde o její zahraniční renomé, domnívám se, že je její situace podobná jako u literatury české: je tu menšinová kvalita pro fajnšmekry a nadto i několik děl a autorů zcela výjimečných, kteří dokážou zaujmout celosvětově.

Kromě Kertésze měl podobné úspěchy Péter Esterházy, László Krasznahorkai, jehož romány posloužily jako námět několika oceňovaným filmům Bély Tarra, případně „maďarský Marcel Proust“ Péter Nádas. Z mladší a nejmladší generace se vyplatí sledovat jména jako je Péter Závada, Krisztina Tóth, Noé Kiss, Tamás Jónás a další. Leckteří z jmenovaných se vloni představili na Měsíci autorského čtení, jejich díla mají už i české překlady.

Lidovky.cz: Premiér Orbán nejenže omezil nezávislá a vůči vládě často kritická média, ale odebral pravomoci i akademickým a výzkumným ústavům. V žebříčku hodnocení stavu politických práv a občanských svobod si země nevede dobře. Pociťujete v hlavním městě symptomy nového, neliberálního Maďarska?
Nebyla bych kompetentní diplomat, kdybych se ze své pozice rozepisovala o vlastních dojmech. Je jich samozřejmě celá řada; Budapešť coby populačně výrazně dominantní metropole impulzivně zrcadlí nejrůznější proudy a nálady ve společnosti. Vnímám tu velkou vůli ke změně i jevy, které mě znepokojují. Ve chvíli, kdy bych získala pocit, že i na poli diplomacie začíná být pouhá pozorovatelská role společensky škodlivá, byla bych připravená opustit plavidlo.

Lidovky.cz: Před časem proběhla i v českých médiích kauza maďarské spisovatelky Krisztiny Tóth. Anketa o povinné četbě na maďarských školách se přehoupla do ostré kampaně vedené proti autorce. Vypovídá tato kauza o zakořeněných stereotypech a předsudcích v maďarské společnosti?
Upřímně se nedomnívám, že by maďarská společnost trpěla na silněji zakořeněné stereotypy, než jak je tomu například u té naší. To, co se dělo v případě Krisztiny Tóth, nicméně vcelku jasně prokázalo, že je třeba cíleně posilovat takovou společenskou atmosféru, ve které je jakýkoli útok z nenávisti zcela nepřípustný. Zbití páru gayů držících se na ulici za ruce je ze stejného – ubohého – ranku jako exkrementy v poštovní schránce.

Kromě roviny celospolečenské atmosféry ale nelze opomíjet ani aspekt individuální frustrace – a pakliže bychom jej rozebrali na prvočinitele, dostaneme se k úplným základům, které vidím v psychickém ustrojení a vyzbrojení jednotlivce. Jinak řečeno ve výchově, v rodině, v začarovaném kruhu předávání stereotypních vzorců chování. Jakkoli alibisticky to tedy může znít: vyplatí se začít u sebe.

Lidovky.cz: V rozhovoru pro Český rozhlas jste řekla, že „pozitivní stereotypy brání v rozvoji obrazu země v teritoriu, kde se prezentuje“. Co jste tím myslela?
Tuším a doufám, že jsem to formulovala šířeji, po mém soudu brání rozvoji stereotypy obojího druhu. Narážela jsem nicméně na jeden konkrétní úkaz, o němž už byla řeč výš a který platí právě pro onen nostalgický obraz někdejšího Československa coby „tak trochu Maďarů, jen veselejších“. Fakt, že u části předrevoluční generace přežívá obraz Čechů coby svého druhu filozofujících kujónů (ostatně podobně jako si Češi rádi hýčkají vizi Maďarů jakožto „ohnivého“ národa), může být tu a tam překážkou ve snaze představit zdejšímu publiku komplexnější obrázek národa, který už přeci jen z téhle košilky – i když ztěžka a často komicky – nějak vyrostl.

Autor:

KOMENTÁŘ Jindřicha Forejta: Jak prezident mohl z ARO jmenovat šéfa soudu

Premium Proč mohl prezident republiky v úterý 12. října bez komplikací jmenovat předsedu Krajského soudu v Brně, i když řadové...

Manželé v sukních. Gender Blender boří stereotypy v oblékání

Premium Oblékají se podle vlastních pravidel a svými outfity boří společenské konvence. Manželský pár Michaela a Vlastimil...

Jak se rodí sebevražda. Psychiatr Höschl nejen o schizofrenii a depresi

Premium Jak velká musí být síla, která člověka dožene k tomu, že si sám dobrovolně vezme život? Jaké jsou poslední myšlenky...

Vyhrajte luxusní diář a ještě mnohem více od Gnotes
Vyhrajte luxusní diář a ještě mnohem více od Gnotes

Pro 3 šťastlivce tu máme krásnou plánovací sadu, se kterou už rozhodně na nic nezapomenete. Naplánujte si vlastní program do nejmenšího detailu....

Mohlo by vás zajímat