Byl Vladimir Nabokov nepřestálým dětinou, nebo naopak rafinovaným demiurgem? Jsou to dětinské skrývačky, nebo vysoká hra s románovou fikcí? Řeč je o stávání se někým, dorůstání do někoho. Do čtyřiceti let totiž vydával romány pod pseudonymem Sirin, teprve poté začal používat své občanské jméno. A třeba hned na začátku románu Lužinova obrana stojí tato věta: „Nejvíc ho ohromilo, že od pondělka bude Lužinem.“
V nyní poprvé česky vydaném Hrdinském činu (1932) se zas o hlavní postavě dozvíme následující: „A jak Martin vzpomínal, všiml si na svém životě jisté zvláštnosti: schopnosti snění nepozorovaně krystalizovat a přeměňovat se ve skutečnost, stejně jako se ona předtím přeměnila ve spánek; to se mu zdálo být zárukou, že jeho současné noční sny – o tajné, nelegální výpravě – se také zpevní a naplní životem, tak jako se zhmotnily a zesílily sny o fotbalových kláních, jimiž se kdysi tak dlouho a mistrně kochal, když ze strachu, že dosáhne slastné podstaty příliš překotně, prodléval na důkladných přípravách ke hře: pomalu si natahoval štulpny s barevnými manžetami, pomalu si oblékal černé trenýrky a zavazoval tkaničky tuhých kopaček.“
