Po více než dvaceti letech festival obměnil vedení, které přešlo na dvojici zkušených profesionálů: programového ředitele Carla Chatriana, který si vybudoval vynikající pověst filmového kurátora během vedení festivalu v Locarnu, a Mariette Riesenbeckovou. Ta je nyní zodpovědná za obchodní stránku Berlinale.
  |
Chatrian vnesl do struktury berlínského festivalu několik změn a zřetelně oddělil premiéry mainstreamových filmů od hlavní soutěže, která má letos výrazněji „artový“ charakter. Hlavně ale zavedl novou soutěžní sekci s názvem Encounters (setkání), která letos uvádí patnáct snímků.
„Encounters je platforma pro formálně i obsahově odvážná díla nezávislých inovativních umělců. Je koncipována jako doplněk hlavní soutěže a patří novým vizím. Je zrcadlem nastupující produkce 21. století a její energie a stane se novým místem setkávání filmařů, kritiků a cinefilů,“ říká Chatrian.
Sekci Encounters letos zahájí Malkrog rumunského režiséra Cristiho Puiua, mistra pomalých hlubokých děl, od něhož čeští znalci viděli zejména Smrt pana Lazaresca. Součástí Encounters je i slovenský snímek Ivana Ostrochovského Služobníci. Výbornou kondici slovenského filmu potvrzuje i to, že pro zahájení sekce Fórum pořadatelé vybrali snímek Viery Čakányiové FREM. Na Slovensku prostě mají filmaři co říci.
Alexandrovo náměstí dnes
Hlavní porotě bude letos předsedat britský herec Jeremy Irons, mezi porotci usedne i argentinsko-francouzská herečka Bérénice Béjoová nebo americký dramatik a filmař Kenneth Lonergan.
Důsledná snaha o rovnost mezi muži a ženami se promítá do programu i jeho vedení, přesto se nedaří naplnit ji v oblasti hlavní soutěže, kde pouze šest snímků z osmnácti připadá na filmařky. Je to méně než loni, ale i tak je to hodně oproti festivalu v Benátkách, kde soutěžily pouze dvě režisérky, nebo proti už tradičně pánskému klubu festivalu v Cannes.
Hlavní soutěž nepřináší skoro žádná jména známá mainstreamovému publiku, snad s výjimkou snímku Sally Potterové Roads Not Taken s Javierem Bardemem a Salmou Hayekovou a snímku Siberia od Abela Ferrary. Cinefilové se mohou těšit na nové snímky Tchajwance Tsai Ming Lianga, Němce Cristiana Petzolda či na snímek There Is No Evil vynikajícího exilového íránského filmaře Mohamada Rosoulofa, na němž se podílela i česká produkce.
Mimořádné očekávání provází dva filmy. Ruský snímek DAU. Natasha Ilji Chržanovského a Jekateriny Oertelové se experimentální formou snaží postihnout atmosféru tlaku tajné policie ve fiktivní sovětské instituci; v Rusku je film zakázán. A dále novou adaptaci Döblinova románu Berlin, Alexandrovo náměstí, již natočíl německý potomek afghánských uprchlíků Burhan Qurbani. Zatímco Döblinův hrdina Biberkopf přichází ze světa hrůzy zákopů do poválečné bídy, inflace a cynismu, Qurbaniho Frances je jedním z afrických uprchlíků, který se na současný Berlín nedokáže adaptovat.
Scénář fiimu Šarlatán od Marka Epsteina si vybrala Agniezska Hollandová. Film v české produkci uvidí diváci mimo soutěž v sekci Berlinale Special. Šarlatán je příběhem slavného českého léčitele, jehož intuice byla za totalitních režimů spíše prokletím než štěstím. Ve stejné sekci Berlinale Special zájemci uvidí mimo jiné nový snímek dlouho vězněného Olega Sencova nebo dokumentární portrét Hillary Clintonové.
V rámci slavnostního uvedení Berlinale special Gala má šanci potěšit děti i dospělé nová verze Pinocchia v režii Mattea Garoneho s Robertem Benignim v hlavní roli.
Sekce Berlinale Series nabídne už poněkolikáté ukázky z minisérií pro následující sezonu. Je to spíše krotký výběr, ale najdeme v něm i seriál Freud v rakousko-české koprodukci. V rámci Berlinale Classic uvede festival rekonstruovanou verzi klasického snímku Kabinet voskových figur Paula Leniho z roku 1924 a dále první filmy reflektující realitu holokaustu. K těm patří i Radokova Daleká cesta.
Letošní program se obrací zejména ke kultivovanému publiku, které se zajímá o veřejný prostor, o současné úzkosti z budoucnosti, o jiné kultury. Berlín prodává vstupenky domácímu publiku a prakticky všechna představení jsou vyprodána.
Tváří v tvář tak jednoznačnému zájmu o světová témata je celkem jasné, proč tu i letos české filmy chybí. Jsou příliš „malé“, obrácené dovnitř, zaměřené na soukromá či národní dramata, bez přesahu. Přitom českým filmařům dnes ve světovosti opravdu nic a nikdo nebrání – brání si v tom jen oni sami.
