Žijete s rodinou v Paříži. Co říkáte současným nepokojům?
Ve společnosti panuje velká nespokojenost. Doufám, že to není nic organizovaného, že je to jen spontánní reakce lidí, kteří nemají žádné šance. Absolutně s tím nesouhlasím, násilí plodí další násilí: stát teď bude tvrdý, a to vzbudí další reakce. Může se to vyvinout velmi nebezpečně. Není to jen záležitost Francie, je to poselství ostatním zemím Evropy.
Jak se cítíte ve Francii vy sám coby cizinec?
To je různé. Jsem tam šťastný, ale někdy je to složité. Všude na světě najdete lidi, kteří vás zavrhují jen proto, že nepatříte k jejich národu. Ale je to výjimečné. Máme ve Francii řadu přátel a zdá se mi, že zvlášť Mexičany tam mají rádi.
Vzhledem k vašemu misionářskému zanícení v mládí asi máte pochopení pro outsidery...
Cítím samozřejmě do jisté míry pochopení, hodně těch lidí je na tom opravdu zle, ale nemohu souhlasit s výrostky, kteří dávají průchod své agresivitě pálením aut. Ale také nikoho neodsuzuji - vedu velmi pohodlný a šťastný život, nic mi nechybí. Jsem rád, že nejsem politikem - lámu si hlavu nad tím, jak bych tohle sám řešil.
Takže raději zpíváte...
Nechci být jen hezký ptáček, co pěkně zpívá. Když jsem na pódiu, snažím se dostat do bližšího kontaktu slidmi, vyjít jim vstříc. Chci být nástrojem emocí: hudba je k tomu velmi dobrým prostředkem. Umím vycítit reakci publika a jsem přesvědčen o tom, že umění je pro společnost extrémně důležité, je její duší. V opeře můžete strávit tři jedinečné hodiny vašeho života, které otevřou dveře k emocím, skrz něž uvidíte realitu v jiném světle. A toto je má úloha, kterou bych měl hrát s téměř náboženským přesvědčením. Kromě toho je to velká legrace a baví mě to.
Pamatujete si svůj první moment na profesionální scéně?
Ano, zpíval jsem Parpignola v Pucciniho Bohémě. Jsou to dvě řádky a já se potil strachy. Ty dvě fráze jsem úplně zkazil, naštěstí jen na zkoušce. Ale ten pocit, být na jevišti, mezi kulisami, v nádherných kostýmech, byl jsem z toho unešen. Měl jsem intenzivní pocit, že začíná můj opravdový život.
Vidím, že máte na stole Kafkovu Proměnu. Je to vaše příprava na Prahu?
Přečetl jsem celé jeho dílo ještě v Mexiku. Kafka byl autor mého mládí. Namátkou jsem kdysi sáhl po Proměně, kterou jsem zhltnul za den, a pak přečetl všechno ostatní, co bylo od něj dostupné.
V operním světě se v posledních letech vynořila řada tenorů z latinské Ameriky. Znáte se s Alvarezem, Flórezem, Vargasem? Vnímáte je jako konkurenci?
Řekl bych, že jsme spíš kolegové. Chodím na koncerty, když to jde, s Marcelem Álvarezem nebo Ramonem Vargasem občas zajdeme na skleničku, byl jsem v Paříži na fantastickém koncertě Juana Diega Flóreze. Já jsem spokojený, mám vše, o čem se mi ani nesnilo, tak proč bych měl soutěžit s ostatními, to by bylo dětinské. Divadla jsou všude a místa je pro všechny dost. Naopak: měli bychom být a jsme hrdí na náš kontinent. Latinská Amerika je země s tolika problémy - chci, aby se říkalo, že je to země tenorů, a jsem rád, že jsem součástí skupiny, která toho může dosáhnout.
Jste tedy na vrcholu. Máte nějaké další ambice?
Pořád.
Co to je být na vrcholu?
Zpívám v nejlepších operních domech, mám publikum a dobrou nahrávací společnost.
Může být víc?
Může. Umění je stálý proces učení. Nikdy bych neměl být spokojený s tím, co dělám, pořád musím růst a pokračovat v hledání. A být otevřený všem překvapením, jaká život přináší.
Byl by z vás asi dobrý učitel.
Já jsem taky pět let učil dějepis! Bylo to v době, kdy jsem se připravoval na povolání kněze. Byl to dobrý trénink pro to, co dělám teď: choval jsem se před dětmi jako herec. Používal jsem třeba loutky. Kašlal jsem na osnovy, nebavilo mě říkat jim, kdo to byl Ramses II. nebo Achilles. Koho to bude zajímat, říkal jsem si, ten si to najde v knížkách. Chtěl jsem vzbudit jejich zájem o historii. Takže jsme třeba uspořádali soudní proces v kostýmech a soudili jsme římské císaře. Žáci v pozici žalobců a obhájců si museli najít argumenty a pak se hlasovalo. Nebo jsme pořádali řecko-perské války jako fotbalový zápas... Třeba nic nepochytili, ale aspoň jsme si užili. Ještě dnes ale na mě vzpomínají, píšou mi vzkazy na mé webové stránky. Až budu v důchodu, klidně se k tomu vrátím.
A učit zpěv by vás nebavilo?
Nevím... Snad. Myslím, že učitelé jsou důležití na začátku. Profesor vám dá základní elementy, které si pak spojíte dohromady, a stanete se svým vlastním pedagogem. Hlas je jedinečný nástroj a jen zpěvák sám na něj může hrát. Tenhle můj názor někteří kritizují jako arogantní, ale kdybych měl s hlasem problém, šel bych za poradcem. V určitém bodě se musíte osvobodit a dělat to, co považujete za správné, a také za to nést zodpovědnost. Zpívání je tak osobní; nevěřím na detailní rozbor techniky a mechanické nastudování. Pracuji s obrazy, které se snažím vyvolat všemi prostředky - hlasem, gestem.
Operní pěvec musí mít na scéně v hlavě spoustu věcí - dirigenta, hudbu, text, reakce kolegů...
Ne. To je přesně to, co se nesmí. Od toho jsou zkoušky, kde se tohle všechno učíme, tvrdě a do hloubky. Ale ve chvíli představení to musíte nechat plynout a jednat citem. Hlas už ví, co dělat. Hudbu znáte tak dobře, že dirigenta nepotřebujete. Máte ji v sobě a zpřítomňujete ji. Partitura pro mě představuje mapu a mapa není město stejně jako partitura není hudba. Čím dříve se noty naučím a odložím je, tím lépe. Vše, co dělám, je ve službách dramatu. A jediná možnost je naučit se to tak dobře, abyste na vše mohli zapomenout. Jen tak lze stvořit živoucí postavu.
