LN: Název vašeho knihkupectví odkazuje k Artforu, které funguje v Praze jako komunitní centrum, kde jsou k dostání zajímavé knihy a kde se konají kulturní akce. Jak jste s nimi propojeni?
Před rokem 1989 jsme byli taková neoficiální firma z obýváku. Zvali jsme k sobě domů kamarády a známé, často se u nás konala literární nebo hudební setkání. Když po revoluci opadlo cinkání klíčů, došlo mi, že konečně můžeme organizovat tyhle akce legálně. Jenže jsme je z něčeho museli financovat, a tak mě napadlo, že otevřeme knihkupectví a z prodeje knih budeme dotovat koncerty nebo divadelní představení. Původně jsme fungovali jako bratislavská pobočka pražského Artfora, ale brzy jsme pochopili, že to je administrativně příliš složité, a tak jsme se osamostatnili.
LN: V 90. letech vzniklo i zaniklo mnoho obchodů. Čím jste se tehdy chtěli odlišit?
Řekli jsme si, že budeme prodávat kvalitní knihy. Jenže kvalitu každý vnímá velmi subjektivně, tak jsem vymyslel náš slogan: Artforum – dobrodružství myšlení. Jsme takové knižní lahůdkářství, kde se nemusíte přehrabovat haldami knih, ale víte, že u nás najdete pokaždé něco zajímavého a knihkupec vám vždycky bude umět poradit. Tím se lišíme od velkých prodejen, kde vám maximálně řeknou, na kterém regálu je kniha, kterou hledáte, ale nic víc se většinou nedozvíte.
Vladimír Michal
|
LN: Začínal jste jako knihkupec, který má v nabídce české i slovenské knihy. Jak vás ovlivnil rok 1993, kdy se republika rozdělila?
Bral jsem to jako podraz. Ti dva pánové se dohodli a nezajímal je názor lidí v Čechách ani na Slovensku. Pro mě ani pro moji ženu Janu, která se mnou vede knihkupectví, to oficiální rozdělení vlastně neexistuje. My jsme nikdy nerozlišovali, jestli je dobrá kniha psaná česky, nebo slovensky. Pohybujeme se v česko-slovenské komunitě řadu let, do Prahy jezdíme několikrát měsíčně. Nejhorší byla ta byrokracie, která po rozpadu nastala. Přijel jsem do Prahy a každý nakladatel mi musel podepsat celní prohlášení, že mi prodal třeba padesát knih. Pak jsem si šel stoupnout do fronty na celnici v Praze, někdy jsem celníkům musel ukázat i krabice plné knih. Pak jsem je naložil do auta, na Moravě vyložil na celnici, další papírování, potom jsem popojel pět set metrů a procedura začala nanovo. A poslední štace byla na celnici v Bratislavě.
LN: Vyvíjí se v průběhu let zájem slovenských čtenářů o českou literaturu?
Dřív byli slovenští a čeští autoři rovnocenní, náš Pavel Vilikovský byl stejně známý jako váš Ludvík Vaculík, ale postupně se to změnilo. Teď je problém najít informace o českých autorech na Slovensku. V našich médiích se o literatuře skoro vůbec nepíše. Nemáme ani jeden televizní pořad o knihách, v novinách nejsou literární rubriky. V tomhle směru jste na tom o mnoho lépe než my. My se snažíme propagovat české autory, měli jsme u nás Tomáše Halíka nebo Martina C. Putnu, na oba bylo úplně narváno. Hodně aktivní je České centrum v Bratislavě, které organizuje happening Noc literatury, kde slovenští herci čtou úryvky z českých i zahraničních knih. České centrum nám také pomáhá s přípravou akce Češi, vítejte, kterou vymyslela slovenská prozaičkaMonikaKompaníková. Pravidelně si zve hosty z českého literárního okruhu, ale to je vlastně všechno.
LN: Proč myslíte, že se literatuře věnuje tak málo prostoru?
Asi slovenští novináři potřebují vždy nejen informaci o knize, ale také nějaký skandální příběh – a ten my prostě nenabízíme. V roce 2010 jsme se dozvěděli od jednoho našeho literárního agenta, že by nám mohl zprostředkovat odkoupení práv na vydání nepublikované prvotiny Jacka Kerouaka Moře, můj bratr. Vydali jsme tu knihu jako vůbec první na světě. Vyšly o tom články v českých novinách, bylo to i v České televizi, ale na Slovensku nic.
LN: Jak by se dal zájem o knihy podpořit?
Snažím se podporovat ostatní malé knihkupce po celém Slovensku, aby věděli, co je zajímavého na trhu. Když pozveme zahraničního autora, „nabídnu“ ho kolegům v regionech a jede takové menší turné. Artforummá na Slovensku pět poboček, například v Žilině nebov Košicích, ale spolupracujeme i s dalšími. Před třemi lety mě napadlo, že by nám všem pomohlo, kdybychom se navzájem informovali o knižních novinkách. Dvakrát ročně proto vydáváme noviny Co číst?, jsou tam doporučení od knihkupců, nakladatelů a spisovatelů z celého Slovenska. Najdete tam nejen knihy pro dospělé, ale taky pro děti, například z českého nakladatelství Baobab. Věřím, že i ta nejmladší generace by díky knihám mohla vnímat češtinu jako blízký jazyk, o který by bylo škoda se ochudit.
LN: To mi připomíná moji návštěvu Bratislavy, kdy jsem v běžném knihkupectví viděla spoustu českých knih, alev Praze se slovenské knihy skoro nedají sehnat...
Obávám se, že slovenština v Česku už je bohužel ztracená. Doufám, že se tohle nestane na Slovensku. My bydlíme na předměstí Bratislavy a tam mají v každé druhé trafice české noviny, ale v centru Prahy jsem slovenský deník nikde neobjevil. Zvláštní je, že ani v pražském hotelu nebylo na výběr. V televizi měli německé i francouzské programy, ale slovenský ani jeden. Možná si za to můžeme tak trochu sami my Slováci. VPraze je Slovenský kulturní institut, a co jsem tak slyšel, příliš aktivní není. Myslím, že chybí dlouhodobá podpora propagace slovenské kultury v Česku. Asi se to už nikdy nevyrovná, že Češi budou číst slovenské knihy tak jako my ty vaše, ale určitě by se dalo zlepšit to povědomí.
LN: Artforum vedete už 26 let. Jak se v posledních letech mění knižní trh?
Zhruba před deseti lety přibylo na Slovensku několik velkých knižních „supermarketů“ a pár menších knihkupců kvůli tomu muselo zavřít nebo se přeorientovali na internetový prodej. Přál bych si, aby v každém většímměstě bylo knihkupectví, které není jen o nákupu a prodeji knih, ale funguje jako komunitní centrum. Takhle jsme vybudovali síť svých poboček. Ozývali se nám lidé z Pezinka nebo Prešova, že u nich chybí obchod s kvalitní literaturou, tak jsme se domluvili a vznikla taková guerillová franšíza. My máme nejen knihkupectví, ale taky vydavatelství, podílíme se na webu Medziknihami.sk.
LN: Nedávno jste získal cenu Gratias agit za svoji dlouholetou propagaci české kultury. Co pro vás znamená?
Moc mě to potěšilo a jsem rád, že pořád udržujeme kontakty. Před lety jsem dostal tip na tiskárnu v Českých Budějovicích. Vydáváme u nich deset až patnáct titulů ročně a ten tisk je tak kvalitní, že získali už pětkrát ocenění Nejkrásnější kniha roku na Slovensku. Tak to je pro mě nejlepší důkaz, že ta česko-slovenská spolupráce vlastně nikdy neskončila.
