Lidovky.cz: Zatímco Antonín Dvořák odjížděl do Spojených Států na pozvání coby vážený muž, aby zde pozvedl úroveň newyorské konzervatoře, Josef Václav Sládek se tam podíval soukromě coby mladý dobrodruh. Oba byli ale fascinováni Indiány, je to tak?
Je to přesně tak. Spojené státy se v druhé polovině 19. století dynamicky rozvíjely. Země se urbanizovala a industrializovala. Bohužel na to ovšem často dopláceli původní obyvatelé, kteří byli násilně přesidlováni do stále se zmenšujících rezervací. A právě mizení indiánských zvyků a marný boj s civilizací tehdejší romanticky laděné umělce k této kultuře přitahoval. Josef Václav Sládek o tom napsal hned několik básní, například Na hrobech indiánských (1870).
Antonína Dvořák se zase nechal inspirovat tradičními indiánskými zpěvy, ze kterých si vypůjčil tzv. bubínkový rytmus pro svůj Smyčcový kvintet Es dur. Oba umělci se pak detailně zabývali Písní o Hiavatě (1855) Henryho Wadswortha Longfellowa, která kombinuje inspirace z indiánského folklóru s formou starých básnických eposů severoevropského střihu. V Americe i v Evropě se toto dílo stalo dobovým bestsellerem. Josef Václav Sládek ho přeložil do češtiny. Antonín Dvořák zase vážně uvažoval, že na toto téma napíše operu. Z toho bohužel nakonec sešlo.
Indiáni jsou pro cesty Sládka a Dvořáka do Ameriky opravdu důležití. Portrét indiánské ženy jsme ostatně umístili i na plakát k naší výstavě. Jedná se o reprodukci fotografie, kterou obdržel Dvořák ve Spillville přímo od indiánů a kterou dodnes vlastní Dvořákova rodina.
