Pavka, Pavel a August
Jak říká umělecká šéfka divadla a zároveň autorka textu Věra Mašková, Kohout ve svých knihách a dramatech na sebe všechno řekl, a bylo tedy z čeho čerpat inspiraci. I když osudy mnohých českých spisovatelů a dramatiků prošly v poválečné době zapeklitými peripetiemi, málokdo z nich se může vykázat tak výraznými proměnami, neřkuli společensko-politickými kotrmelci, jako právě Pavel Kohout.
VĚRA MAŠKOVÁ: |
Autorka zvolila jako východisko fiktivní moment, kdy autor ve středním věku prochází zákulisím „cirkusu svět“ a nachází mezi haldami papírů mnohé z toho, o čem by chtěl vyprávět, ale i to, o čem by raději mlčel. Nahlíží na věci skeptickým pohledem člověka, který se z nadšeného revolucionáře, nadaného a oslavovaného literáta a zároveň protekčního soudruha postupně stává personou non grata, kontrarevolucionářem, emigrantem z donucení a disidentem.
Hra zachycuje třicetiletí Kohoutova života, které bylo z hlediska proměn jeho smýšlení zásadní, a vyžaduje zvláštní pojetí postavy. Proto ji v inscenaci ztvárňují hned tři herci – Daniel Toman, Ondřej Černý a Petr Klimeš v rolích Pavky, Pavla a Augusta. Nejmladší Daniel Toman, dosud student DAMU, uvádí do života naivně revolučního Pavku, který miluje Sovětský svaz a v poválečném vývoji Československa a socialismu vidí obrovské možnosti.
Jeho pomýlenost, kterou vnímáme z perspektivy začátku 21. století, bezpochyby pamětníkům připomene nejen podrazy a hrůzy, které se udály po únoru 1948 a hlavně v průběhu 50. let, ale i naivitu a opravdové revoluční nadšení mnohých, kteří prohlédli až po nezdařené snaze nastolit socialismus s lidskou tváří v osmašedesátém roce. Někteří – včetně Kohouta – se především po Chartě 77 stali oběťmi represí a sklouzli do stavu disidentů či nedobrovolných emigrantů.
Ondřej Černý, který hraje Kohouta ve středním věku, v době jeho „zmoudření“, glosuje události, jejichž byl součástí, s notnou dávkou studu a skepse, s níž oponuje svému mladšímu já. A do třetice je tu bizarní alter ego hrdiny (jistě ne náhodou připomínající klauny V+W a zároveň titulní postavu Kohoutovy hry August August, august, poprvé uvedené v Divadle Na Vinohradech v květnu 1967 a následně spojované díky názvu se srpnem 1968).
Tito tři mezi sebou vedou dialogy či trialogy, sem tam přeskakují do rolí dalších. A ovšem nesmí chybět ŽENA v nejrůznějších podobách, počínaje maminkou, která poprvé a nikoli naposledy vysloví pokárání „to nemyslíš vážně, Pavlíčku“, když se sedmnáctiletý Kohout žene na barikádu. V průběhu děje se postava, kterou v premiéře hrála Týna Průchová (alt. Marta Vítů), stává všemi osudovými ženami, s nimiž osud Pavla Kohouta spojil.
Barvotiskové peklo
Vše se odehrává na scéně, která chvílemi působí trochu jako barvotiskové peklo, včetně propadla, z něhož se hrnou vzpomínky a do něhož se hrdinové sem tam noří. Rudá záře, která téměř permanentně prolíná scénou, je doplněna neonovým blikajícím nápisem LOVE. Neboť právě láska + revoluce byla především v prvním nadšeneckém období základním tématem Kohoutových dramatických počinů, které ve své době prorazily i do různých částí Evropy. Je samozřejmé, že se nejedná o čistě dokumentární drama, ale o vysokou nadsázku, kde jsou epizody z životních peripetií jednoho spisovatele paralelou k osudům mnohých, kteří z poválečného nadšení chtě nechtě vystřízlivěli a pocítili trpkost svých omylů.
Celek, včetně hereckých výkonů, působí ambivalentně. Jsou tu chvíle, kdy to opravdu zajiskří, ale ne vždy se hercům daří být dostatečně přesvědčiví. I když bizarnost a nadsázka jsou součástí koncepce, někdy se až příliš tlačí na pilu a přehnaná expresivita působí nešikovně. I když scénická podoba Kohoutova života je bezpochyby zajímavý nápad, vkrádá se otázka, pro jaké diváky je příběh určen. Na rozdíl od Václava Havla není Pavel Kohout zdaleka tak známý širší veřejnosti. Patrně se chytnou spíše pamětníci; mladí diváci, pokud nebudou předem poučeni o některých politických souvislostech, se budou v ději obtížně orientovat.
