Nejcennější na Zdeňku Svěrákovi je pro mne fakt, že on (a jeho kolezi) jsou pro mne vynálezci nového druhu humoru. Co tím myslím, pokusím se vysvětlit. Vynálezcem nového humoru je pro mne třeba i Miloš Forman ve svých českých filmech. Důvod, proč jsem obdivoval Voskovce a Wericha, byl ten, že kdysi, v době pivně-kabaretního, prostoduchého a leckdy oplzlého humoru (ano, už tenkrát), objevili zdroj nového humoru ve své studentské recesi (i když si uvědomuju, že slovo recese je tu použito historicky nesprávně - vznikloť mnohem později). Tím se dokonale distancovali od zmíněných pokleslých forem a získali na svou stranu téměř přes noc nejen ostatní studenty, ale i jejich profesory a vlastně i tehdejší představitele naší národní vzdělanosti. Humor, který objevili, vyžadoval znalost myšlení tehdy moderního, což jejich inteligentnímu publiku nedělalo problém. Dnes, po dvou generacích, už myšlenkové pochody občanů mají jinou podobu, avšak k pochopení humoru V+W je stále nutná znalost onoho myšlení. A tak dnes jejich humor spolehlivě funguje jen v hlavách těch lidí, kteří mají cit pro onu dobu dvacátých a třicátých let. Což naše nejmladší generace už pozbyla.
Na nejširší veřejnost stále poněkud zabírá humor Vlasty Buriana a taky filmy Oldřicha Nového mají ještě dnes své publikum. Když si položím otázku, proč tomu tak je, myslím, že nejsem daleko od pravdy, když řeknu, že jejich humor nebyl tak radikálním převratem v továrně na smích. Pohyboval se v mantinelech, které vytyčila doba, způsobem spíš poklidným.
A teď se podívejme na humor Járy Cimrmana. To byl převrat. Před ním nic takového nebylo a pamatuju se, jak v okamžiku, kdy se tento fenomén objevil na světě, mnoho lidí tuhle mystifikaci neprokouklo. Nechápali, oč jde. Objevil se tu zcela nový druh humoru, na který si bylo nutno nejdřív zvyknout. Jak rychle tento proces probíhal, by nám nejlíp řekli sami tvůrci, ale stalo se, lidé si zvykli a Jára Cimrman prorazil.
Cimrmanovo divadlo se objevilo na světě nedlouho po Semaforu. A tady se nabízí srovnání, které jsem nejednou promýšlel: Semafor se vlámal do povědomí veřejnosti díky tehdy zakazovanému, v lepším případě trpěnému jazzu a rokenrolu. Tyto rytmy dokázaly přivést publikum k neskutečným projevům nadšení.
Troufám si říct, že ani v divadle Járy Cimrmana nebylo zvykem, že by se strhla taková vřava jako po některé semaforské písničce. Ale stačila vlna bigbítu, a mladá generace měla jiné idoly. Nestěžuju si. Semaforu zůstali věrni diváci, pro které hudební žánr nehraje tu nejdůležitější roli. Cimrmanovo divadlo však nebylo vázáno na žádný módní žánr, nápad, na němž tenhle fenomén dodnes stojí, je nadčasový, a tak dnešní mládež ho může vnímat stejně nadšeně jako ta před čtyřiceti léty. Kdo se nepokoušel o štěstí v téhle branži, nepochopí, co je to za gigantický úspěch, a přidámeli k tomu fakt, že se toto divadlo nesnížilo k některým módním trendům současného humoru, pak je ten úspěch ještě obdivuhodnější.
Cimrman mi v něčem připomíná Chaplina: jednodušší lidé se chechtali jeho jednodušším gagům, lidé s bohatším myšlením už měli z jeho umění zážitek bohatší. A obzvláště vybavení jedinci pochopili, že ten šmaťchající klaun se suverénně pohybuje na hranici geniality. Chaplin dokázal být pro všechny. Cimrman to samé. Řeknete-li: Cimrman je lidovka, přikejvnu. Řeknete-li: Cimrman je záležitostí pro intelektuály, přikejvnu rovněž. To je obdivuhodné. A tak bych tu rád vysekl poklonu jubilantovi, který je spolupachatelem toho zázraku. Vím, že Zdeněk Svěrák je pozoruhodně aktivní ještě v jiných žánrech, ale za to ať ho zase chválí někdo jinej.
Na nejširší veřejnost stále poněkud zabírá humor Vlasty Buriana a taky filmy Oldřicha Nového mají ještě dnes své publikum. Když si položím otázku, proč tomu tak je, myslím, že nejsem daleko od pravdy, když řeknu, že jejich humor nebyl tak radikálním převratem v továrně na smích. Pohyboval se v mantinelech, které vytyčila doba, způsobem spíš poklidným.
A teď se podívejme na humor Járy Cimrmana. To byl převrat. Před ním nic takového nebylo a pamatuju se, jak v okamžiku, kdy se tento fenomén objevil na světě, mnoho lidí tuhle mystifikaci neprokouklo. Nechápali, oč jde. Objevil se tu zcela nový druh humoru, na který si bylo nutno nejdřív zvyknout. Jak rychle tento proces probíhal, by nám nejlíp řekli sami tvůrci, ale stalo se, lidé si zvykli a Jára Cimrman prorazil.
Cimrmanovo divadlo se objevilo na světě nedlouho po Semaforu. A tady se nabízí srovnání, které jsem nejednou promýšlel: Semafor se vlámal do povědomí veřejnosti díky tehdy zakazovanému, v lepším případě trpěnému jazzu a rokenrolu. Tyto rytmy dokázaly přivést publikum k neskutečným projevům nadšení.
Troufám si říct, že ani v divadle Járy Cimrmana nebylo zvykem, že by se strhla taková vřava jako po některé semaforské písničce. Ale stačila vlna bigbítu, a mladá generace měla jiné idoly. Nestěžuju si. Semaforu zůstali věrni diváci, pro které hudební žánr nehraje tu nejdůležitější roli. Cimrmanovo divadlo však nebylo vázáno na žádný módní žánr, nápad, na němž tenhle fenomén dodnes stojí, je nadčasový, a tak dnešní mládež ho může vnímat stejně nadšeně jako ta před čtyřiceti léty. Kdo se nepokoušel o štěstí v téhle branži, nepochopí, co je to za gigantický úspěch, a přidámeli k tomu fakt, že se toto divadlo nesnížilo k některým módním trendům současného humoru, pak je ten úspěch ještě obdivuhodnější.
Cimrman mi v něčem připomíná Chaplina: jednodušší lidé se chechtali jeho jednodušším gagům, lidé s bohatším myšlením už měli z jeho umění zážitek bohatší. A obzvláště vybavení jedinci pochopili, že ten šmaťchající klaun se suverénně pohybuje na hranici geniality. Chaplin dokázal být pro všechny. Cimrman to samé. Řeknete-li: Cimrman je lidovka, přikejvnu. Řeknete-li: Cimrman je záležitostí pro intelektuály, přikejvnu rovněž. To je obdivuhodné. A tak bych tu rád vysekl poklonu jubilantovi, který je spolupachatelem toho zázraku. Vím, že Zdeněk Svěrák je pozoruhodně aktivní ještě v jiných žánrech, ale za to ať ho zase chválí někdo jinej.
